Cenu osobnosti za celoživotní literární tvorbu převzal včera v nemocničním pokoji Thomayerovy nemocnice v Krči, kam se uchýlil před třemi roky, jedenadevadesátiletý spisovatel Jaroslav Foglar. "Za žádnou osobnost se nepovažuju. Jsem normální člověk, mé myšlení se moc nezměnilo od doby, kdy jsem byl kluk," řekl autor více než dvou desítek knih pro děti a mládež, kterými ovlivnil celé generace čtenářů. "Nejraději vzpomínám na školní léta. Už jako kluk jsem snil o tom, že napíšu knížku, kterou by četli všichni chlapci a dívky. A v které bych stanovil určité zkoušky, jak se přesvědčit o svých schopnostech a o svém já," řekl spisovatel, jehož tvorbu minulý režim obehnal hradbou mlčení. Foglar, který se zasloužil popularizací Pražské dvojky i o rozvoj českého skautingu, své představy o čestných a kamarádských chlapcích a dívkách vyjádřil zkouškami fyzické a psychické zdatnosti, které označil slovem bobřík. "Pro mě byl nejobtížnější bobřík velkého mlčení, kdy se celý den nesmělo promluvit. Toho jsem si zopakoval několikrát, než se mi podařilo ho ulovit," řekl. I v nemocničním prostředí promýšlí Foglar námět nové knihy, která by se měla jmenovat Stínadla se budou bourat? "Chtěl bych ji napsat, ale nevím. Zatím jsou to spíš jen poznámky k námětu. Špatně vidím a musel bych to diktovat své nejbližší spolupracovnici Lídě Markové," vyznal se autor, který má dlouhověkost v rodě, protože jeho maminka se dožila sto dvou let.
