Jaké školy, jakého vlastně směřování byl filozof Vilém Flusser? A v jakém jazyce byl ukotven? Takto se může zeptat znejistělý čtenář, který projde autorovu "filosofickou autobiografii" Bezedno. Jednoduchou odpověď neposkytne ani kniha, ani životopisná fakta.
Flusser se narodil 12. května 1920 v Praze. Už v dětství a mládí vnímal realitu "dvojitě" skrze češtinu a němčinu. V roce 1940 utekl do Anglie (angličtinu zvládl, ale nestačil se do ní "vmyslit") a ještě téhož roku přesídlil do Brazílie. Osvojil si portugalštinu tak, že v ní hojně přispíval do tisku a přednášel. V roce 1972 vyřešil spory s brazilskou vojenskou vládou návratem do Evropy. Žil ve Francii a psal mimo jiné i francouzsky. Intenzivně cestoval. Po půl století navštívil Prahu; 27. listopadu 1991 nedaleko tohoto města, při těžké autohavárii, zemřel. Publikoval práce na téma filozofie jazyka, věd i komunikace a četné další texty. V knize Příběh ďábla (jednu verzi napsal německy, druhou portugalsky, zde vyšel překlad loni) spatřuje přítomnost ďábla v inklinaci života k řádu a k časnosti. Z autorova rozsáhlého, "bezedného" díla jsou česky ještě dostupné některé jeho kratší statě a studie, zejména o technicky vznikajících obrazech. Pro zastánce tradičního pojetí fotografie jsou Flusserova tvrzení velmi silnou kávou, neboť tomu, kdo mačká spoušť, filozof přisuzuje daleko menší míru svobody a originality, než jaká se předtím u fotografů předpokládala.
Flusser se permanentně nacházel v jakémsi mezičase a meziprostoru. Prostupoval hranicemi vědních oborů, filozofických koncepcí, kultur a médií. Jeho docenění i relativní věhlas se dostavily s určitým zpožděním v 80. letech, s definitivním etablováním (ale tím také zase už vyprazdňováním) postmodernismu. Flusserova myšlenková otevřenost, ovšem i těkavost a outsiderství svědčily jako výrazný argument pro oprávněnost postmodernismu, poněvadž své "postmoderní" vlastnosti filozof nezískal výhradně osobní, vrozenou výbavou, nýbrž výrazně se na nich podepsalo "nakopnutí" dějinami - autorův způsob pohybu ve světě, jež mu byl vnucen válkou, holocaustem a dalšími běsy dvacátého věku. "Kultury, které spatřil, poznal a pochopil ze vzdálenosti, neprožívá člověk jako působiště, na nichž by se mohl angažovat, nýbrž jako hrací plochy, z nichž může vybírat různé prvky, aby je po libosti opět sestavoval," uvedl filozof v Bezednu, jež sepsal německy v letech 1973-74 a k němuž jsou v nynější pražské edici ještě připojeny tři pozdější eseje a črty. Ony kultury filozof prožil ve stavu bezedna - tedy absurdnosti, existenciální vyvrácenosti ("Máme-li pocit bezednosti, hledáme religiózní řešení své situace, aniž je můžeme nalézt.").
Bezedno je značně originální autobiografií ne proto, že nese označení "filosofická" (důraz je prostě položen na podstatné události duševní a intelektuální, nikoli okolnosti hmotné), nýbrž pro své celkové řešení. Úvodní oddíl Monolog zpočátku zachovává chronologii a autor zahajuje vzpomínkami na předválečnou Prahu a vpád nacistů. Flusser o sobě mluví jako o něm, o člověku, o třetí osobě; distancí podporuje nemilosrdnost, neiluzivnost, "bezednost" pohledu. Podání Monologu je naprosto fascinující - málokdy čteme text tak břitký a "marnotratně" koncentrovaný. "Já" zůstává "oním" i v rozhodující části druhého oddílu, v Dialozích, kde Flusser plasticky portrétuje tucet svých brazilských přátel a partnerů v debatách. Přestože žádnou z těch osobností neznáme z jejího působení nebo díla, u každé si dokážeme představit, čím autora lidsky obohatila (a čím možná obdařil on ji). Ve třetím oddílu, Diskursech ("Od tohoto okamžiku budu popisovat to, co jsem dělal a dělám, abych změnil svět."), autor načrtává koncepce svých teorií. Bezedno tímto krátkým oddílem nevrcholí, ale pouze končí; Flusser chtěl v autobiografii později pokračovat...
Vilém Flusser nebyl systematik a završitel; pokoušel se dohlédnout za obzor, k příštím možnostem vnímání světa. Žánrovou platformou mu byl esej v jeho původním, experimentálním smyslu. Charakterizuje jej: "Esej, hybridní forma mezi básní a prózou, filosofií a žurnalismem, traktátem a pamfletem, kritikou a originalitou..." Bezedno je souborem esejů i jedním velkým esejem, vytvořeným trhaně i kontemplativně, povrchně i hluboce. Flusser vyžaduje specifické čtení, rigorózní i uvolněné, poněvadž jeho texty oscilují mezi genialitou a obsedantním kupením slov, mezi jednoznačnou informací a metaforou. On neříká, jak se věci bezpochyby mají, on čtenáře inspiruje tím, že mu rozvrací zavedené kategorie přemýšlení.
Vilém Flusser: Bezedno. Filosofická autobiografie. Přeložili Božena a Josef Kosekovi. Hynek, Praha 1998, 227 stran, náklad a cena neuvedeny.
Flusser se narodil 12. května 1920 v Praze. Už v dětství a mládí vnímal realitu "dvojitě" skrze češtinu a němčinu. V roce 1940 utekl do Anglie (angličtinu zvládl, ale nestačil se do ní "vmyslit") a ještě téhož roku přesídlil do Brazílie. Osvojil si portugalštinu tak, že v ní hojně přispíval do tisku a přednášel. V roce 1972 vyřešil spory s brazilskou vojenskou vládou návratem do Evropy. Žil ve Francii a psal mimo jiné i francouzsky. Intenzivně cestoval. Po půl století navštívil Prahu; 27. listopadu 1991 nedaleko tohoto města, při těžké autohavárii, zemřel. Publikoval práce na téma filozofie jazyka, věd i komunikace a četné další texty. V knize Příběh ďábla (jednu verzi napsal německy, druhou portugalsky, zde vyšel překlad loni) spatřuje přítomnost ďábla v inklinaci života k řádu a k časnosti. Z autorova rozsáhlého, "bezedného" díla jsou česky ještě dostupné některé jeho kratší statě a studie, zejména o technicky vznikajících obrazech. Pro zastánce tradičního pojetí fotografie jsou Flusserova tvrzení velmi silnou kávou, neboť tomu, kdo mačká spoušť, filozof přisuzuje daleko menší míru svobody a originality, než jaká se předtím u fotografů předpokládala.
Flusser se permanentně nacházel v jakémsi mezičase a meziprostoru. Prostupoval hranicemi vědních oborů, filozofických koncepcí, kultur a médií. Jeho docenění i relativní věhlas se dostavily s určitým zpožděním v 80. letech, s definitivním etablováním (ale tím také zase už vyprazdňováním) postmodernismu. Flusserova myšlenková otevřenost, ovšem i těkavost a outsiderství svědčily jako výrazný argument pro oprávněnost postmodernismu, poněvadž své "postmoderní" vlastnosti filozof nezískal výhradně osobní, vrozenou výbavou, nýbrž výrazně se na nich podepsalo "nakopnutí" dějinami - autorův způsob pohybu ve světě, jež mu byl vnucen válkou, holocaustem a dalšími běsy dvacátého věku. "Kultury, které spatřil, poznal a pochopil ze vzdálenosti, neprožívá člověk jako působiště, na nichž by se mohl angažovat, nýbrž jako hrací plochy, z nichž může vybírat různé prvky, aby je po libosti opět sestavoval," uvedl filozof v Bezednu, jež sepsal německy v letech 1973-74 a k němuž jsou v nynější pražské edici ještě připojeny tři pozdější eseje a črty. Ony kultury filozof prožil ve stavu bezedna - tedy absurdnosti, existenciální vyvrácenosti ("Máme-li pocit bezednosti, hledáme religiózní řešení své situace, aniž je můžeme nalézt.").
Bezedno je značně originální autobiografií ne proto, že nese označení "filosofická" (důraz je prostě položen na podstatné události duševní a intelektuální, nikoli okolnosti hmotné), nýbrž pro své celkové řešení. Úvodní oddíl Monolog zpočátku zachovává chronologii a autor zahajuje vzpomínkami na předválečnou Prahu a vpád nacistů. Flusser o sobě mluví jako o něm, o člověku, o třetí osobě; distancí podporuje nemilosrdnost, neiluzivnost, "bezednost" pohledu. Podání Monologu je naprosto fascinující - málokdy čteme text tak břitký a "marnotratně" koncentrovaný. "Já" zůstává "oním" i v rozhodující části druhého oddílu, v Dialozích, kde Flusser plasticky portrétuje tucet svých brazilských přátel a partnerů v debatách. Přestože žádnou z těch osobností neznáme z jejího působení nebo díla, u každé si dokážeme představit, čím autora lidsky obohatila (a čím možná obdařil on ji). Ve třetím oddílu, Diskursech ("Od tohoto okamžiku budu popisovat to, co jsem dělal a dělám, abych změnil svět."), autor načrtává koncepce svých teorií. Bezedno tímto krátkým oddílem nevrcholí, ale pouze končí; Flusser chtěl v autobiografii později pokračovat...
Vilém Flusser nebyl systematik a završitel; pokoušel se dohlédnout za obzor, k příštím možnostem vnímání světa. Žánrovou platformou mu byl esej v jeho původním, experimentálním smyslu. Charakterizuje jej: "Esej, hybridní forma mezi básní a prózou, filosofií a žurnalismem, traktátem a pamfletem, kritikou a originalitou..." Bezedno je souborem esejů i jedním velkým esejem, vytvořeným trhaně i kontemplativně, povrchně i hluboce. Flusser vyžaduje specifické čtení, rigorózní i uvolněné, poněvadž jeho texty oscilují mezi genialitou a obsedantním kupením slov, mezi jednoznačnou informací a metaforou. On neříká, jak se věci bezpochyby mají, on čtenáře inspiruje tím, že mu rozvrací zavedené kategorie přemýšlení.
Vilém Flusser: Bezedno. Filosofická autobiografie. Přeložili Božena a Josef Kosekovi. Hynek, Praha 1998, 227 stran, náklad a cena neuvedeny.
