Před Zellerovým příjezdem panovala v divadle lehká nervozita, protože mladý autor je ve své zemi celebritou přátelící se s herečkou Catherine Deneuve či manželkou prezidenta Sarkozyho Carlou Bruni. Do Hradce Králové však dorazil vstřícný a skromný introvert, byť s účesem rockového dandyho.
Ve Francii slavný, ale v Česku téměř neznámý autor, držitel řady cen a oblíbenec Milana Kundery, přijal pozvání, aby zhlédl dvě zdejší inscenace svých her – reprízu tragikomedie Ten třetí a českou premiéru "manželské detektivky bez zločinu" Kdybys umřel...
Obě nastudoval v překladu Julka Neumanna režisér Petr Štindl a sehraný herecký tým Pavla Tomicová, Jiří Zapletal a Filip Richtermoc, v premiéře přibyla ještě Marta Zaoralová. Devětadvacetiletý literát měl pro inscenátory jen slova chvály, aniž šlo o pouhou zdvořilost.
"Připadá mi to velmi dojemné. Také jsem byl velmi překvapen, protože vidět svůj text v jazyce, kterému nerozumím, pro mě znamenalo jeho znovuobjevení, kdy se může stát, že se v něm něco nového rozsvítí," říká Zeller.
Vidíte nějaký zásadní rozdíl mezi českým a francouzským nastudováním vašich her?
Hra Ten třetí se ve Francii dočkala tří inscenací. Režie, která byla nejblíže mým představám, byla až ta poslední – tu jsem dělal já jako velmi temnou věc. Petr Štindl to vzal trochu jiným směrem, šel víc k burlesce a humoru. Ale u obou jeho inscenací jsem cítil, že se shledávám s pocity, jaké jsem si představoval, když jsem hry psal. Herecké obsazení bylo velice zajímavé i uvěřitelné. Ve Francii jsem se zatím vždycky naštval nebo pohádal s režisérem, protože mám pocit, že už styl mého psaní určuje způsob, jak mé hry inscenovat. V Hradci jsem byl příjemně překvapen, že neexistuje jen jeden způsob, jak mě hrát.
Florian Zeller (1979)Kariéra Za první román Umělé sněhy získal cenu Nadace Hachette 2002, za román Milenci nebo co... cenu Découverte Prince Pierre de Monaco 2003, za knihu Okouzleni zlem cenu Interallié, ač vzbudila rozporuplné reakce, neboť vypráví o vztahu mezi západní civilizací a islámem. Román Julien Parme je sondou do sexuálního i intelektuálního dospívání. Zeller napsal čtyři hry: Ten třetí (2004), Manéž (2005), Kdybys umřel (2007) a Ona tě čeká. |
Klicperovo divadlo zřejmě uvede i vaši novou hru Ona tě čeká, která bude mít světovou premiéru v září v Paříži. I v ní se věnujete propastem vztahů mezi mužem a ženou?
Je těžké hru přiblížit jednou větou. Jde o příběh návratu: muž se vrací ke své ženě. Inspiroval mě Homér s příběhem o Odysseovi, uvězněném krásnou nymfou Kalypso, s níž se celý den miloval. Kalypso se do něj zamilovala a slíbila mu nekonečný život. Přes všechnu tu slast však není dne, kdy by Odysseus neusedl na břeh řeky, neplakal a nevzpomínal na svou ženu, která ho čeká doma na Ithace. Nechci tím říct, že hra souvisí s Odysseou. Souvisí ale se stýskáním, díky němuž se muž vždy bude chtít vrátit domů, i kdyby byl se sebekrásnější bohyní.
Jste mladý, ale ve svých hrách se bolestně dotýkáte témat, která by člověk čekal u zralého autora. Z čeho čerpáte?
Nevěřím na věk. Znám spoustu padesátníků, kteří jsou stále dětmi. Hodně záleží na osudu, zkušenostech. V mém psaní je to, co si myslíme, že jsme zažili, co bychom chtěli zažít, i to, čeho se
bojíme, že zažijeme.
Pokládáte se víc za romanopisce, nebo za dramatika?
Asi za spisovatele, ale nevidím v tom příliš velký rozdíl, i když obě profese nemají moc společného. Nemám však pocit, že bych vykonával dvě rozdílná povolání, spíše jde o dva rozdílné životy. Jeden je osamělý a bádavý, druhý živější a můžu se v něm o vše dělit s dalšími lidmi.
Máte řadu cen. Je to pro vás radost, nebo je vnímáte jako komerční efekt, který zvedne zájem o vaše dílo?
Ceny za hry jsou, myslím, k ničemu, protože opravdovým oceněním za divadlo je být hrán. Skromnost a odevzdanost herců je pro mě hodnotnější než jakékoliv ocenění. U románů je to podobné, ale významná trofej mi pomáhá získat víc čtenářů. Ale musel bych být blázen, kdybych si myslel, že počet cen znamená kvalitu. Zároveň to neznamená, že je budu odmítat.
Jak si rozumíte s kritikou?
V divadle dobře, u románů je to horší. Často jsem napadán i silně chválen. Nepřestává mě to však fascinovat a vždycky u mě zvítězí touha se něco dozvědět. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že je to tak dobře. Nemůžu vůči kritice zůstat lhostejný, ale součást psaní je také naučit se nelíbit. Nejhorší je psát jen proto, abych se líbil.
