Připomenout českého klavíristu, jehož přínos není u nás stále doceněn, je rozhodně dobrý nápad. Stojí za ním Pražské jaro, které letos poprvé uspořádalo podzimní minifestival věnovaný klavíru. Pozvalo čtyři pianisty různých generací i temperamentů.
Festival Rudolfa Firkušného24.-30. listopadu 2013 Místo konání: Rudolfinum, Praha |
Festival sice není soutěž, nicméně kdyby byl, pomyslnou bramborovou medaili by si odnesl Maďar Dénes Várjon. Přivezl sice atraktivní program, složený z Beethovena, Janáčkova cyklu V Mlhách, Bartókových Maďarských rolnických písní a Lisztovy veleobtížné Sonáty h moll, ale kromě technické zralosti vlastně nenabídl nic pozoruhodného. Na to, jak rozdílné jednotlivé kusy jsou, vyzněly spíše stejně. Várjon umí všechno dobře zahrát, což jistě není málo, ale na současnou špičku to nestačí.
Mezi Emanuela Axe a Lukáše Vondráčka by se mohlo rozdělit stříbro. A to přesto, že jde o nesouměřitelné osobnosti. Tichý, nenápadný, ale především zkušený matador Ax je zcela ponořený do sebe i do klavíru. Ve skladbách Beethovena a Brahmse si šlo vychutnat spoustu jemností i bohatý úhozový rejstřík. Je to hra básnivá, introvertní, možná až příliš neokázalá.
To Lukáš Vondráček je opak - živelný talent bez technických hranic, jenž od prvního tónu ohromil intenzitou, kterou vkládá do všeho. Méně to slušelo Haydnovi nebo Třem českým tancům od Martinů, daleko více Sonátě f moll dvacetiletého Johannesa Brahmse a především Sonátě č. 7 Sergeje Prokofjeva, kterou Vondráček zařadil namísto původně ohlášených Rachmaninových Variací na Corelliho téma. Temná, emocionální, explozivní skladba, jedna z autorových tak zvaných Válečných sonát, komponovaných na pozadí války i stalinského teroru, patřila k vrcholům festivalu. Vondráčkův atletický, bouřlivý styl hraní je dechberoucí, skrývá se v něm však riziko, že se časem oposlouchá, pokud nebude ozvláštněn něčím dalším.
To mladá francouzská pianistka s ruskými předky Lise de la Salle už dnes ve své hře spojuje energii, šarm, oduševnělost i poetičnost. Étericky působící blondýnka má nebývalou fyzickou sílu, umožňující jí hrát mocné tóny, aby se vzápětí ztišila do něhou dýchajících frází. Zdánlivě nenáročným Dětským scénám Roberta Schumanna dala přesnou dávku prostoty, líbeznosti a zpěvnosti. Ve Fantazii C dur téhož autora pak předvedla nervnější, vyhrocenější výraz a z Prokofjevovy suity Romeo a Julie vytěžila spoustu efektu i niternosti. Proto jí patří zlato.
