V Rakousku usazená, mezinárodně renomovaná slovinská pěvkyně s argentinskými kořeny nebyla letos v Praze poprvé: začátkem devadesátých let tu dokonce strávila několik roků, když byl její manžel kulturním atašé rakouského velvyslanectví.
Od té doby mluví dobře česky a netají se tím, že v Praze pro sebe objevila českou hudbu, a z ní hlavně Antonína Dvořáka. Několik jeho písní natočila už před sedmi lety pro vydavatelství Studio Matouš a nyní jí vychází nový disk u francouzské firmy Harmonia Mundi, který je celý věnován Dvořákově písňové tvorbě.
Finková, kterou doprovází na klavír Roger Vignoles, není typem dravých a prudkých vášní, ale zato dokáže vytěžit maximum z vlastního typu. Její sametový, bohatý hlas proudí volně a klidně, její přednes je kultivovaný, oduševnělý, neokázalý, ale v žádném případě strohý.
Tichá, ale ryzí emoce - to je svět Bernardy Finkové. Vkládá ji do Písní milostných, jež jsou připomínkou nenaplněné lásky mladého Dvořáka k dceři zlatníka Josefíně Čermákové, i do výběru z cyklu Čtyři písně, který rovněž propojuje motiv neopětované lásky.
Půvabnou prostotu vtiskla Písním z Rukopisu královédvorského, jež jsou jedním z mnoha příkladů toho, jak romantická víra v existenci národního mýtu inspirovala umění 19. století. Vedle méně známých Písní na slova Elišky Krásnohorské jsou na snímku i slavné Cigánské melodie.
Možná vůbec nejznámější Dvořákova píseň Když mne stará matka, jež přerostla rámec klasické hudby a dočkala se mnoha úprav, zní v podání Finkové přirozeně, jednoduše, upřímně. Z každého tónu je znát, jak Finkovou těší zpívat Dvořáka.
Českého posluchače kromě jejího zpěvu potěší i booklet, v němž nechybějí české názvy a texty všech písní. Asi je však nekontroloval znalec češtiny, soudě podle kazů jako "slatý" místo zlatý, "rupopis" místo rukopis a jiných chyb.
Antonín Dvořák - Lieder
Bernarda Finková - mezzosoprán, Roger Vignoles - klavír. Vydala firma Harmonia mundi, distribuce Classic, 68:46 minut.
