Protože nevšední dokument Miroslava Janka se nepodobá žádnému z citově vyděračských popisů dětských domovů. Tím, že dal kameru, tužku, animaci a tvůrčí volnost přímo malým hrdinům, stvořil nenápadný zázrak, který okouzluje, dojímá i děsí.
K přirozenosti dětí patří, že se předvádějí, šaškují, s bezhraničnou fantazií ze sebe sypou nekonečnou oslavu kouzla nesmyslu, jakou s výjimkou Alenky v říši divů nevymyslí žádný dospělý na světě. Stejně rozkošně by bavil každý mrňous, kdyby si s kamarády hrál „na film“.
Jenže tyhle děti vnášejí do svých básniček, scének, loutek a „televizních pořadů“ zcela bezděčně vlastní zkušenost. A právě tím, že se její odraz stává běžnou součástí bezstarostné hry, film rozdírá až k slzám.
Co chovanci domova natočili? Popravu loutky oběšením. Sled skečů Blázni na Mírově. Pořad Alkoholik, v němž zazní: „Můj fotr? Kéž by zdechl, ten bastard.“ Reportáž o bezdomovci jménem Luis, kterému kdosi věnoval knížku Láska vítězí. Názorný porod.
Pohádku o tom, jak „za dveřmi stála sociální paní a Lukášek zůstal jako socha“. Vyznání, ze kterých mrazí, výslechy o rodičích, které hraničí s týráním. Marnou oddanost zlomenou v krutou nenávist.
Ve filmu Chačipe nezazní jediné slovo komentáře. Není zapotřebí. Z nápadů a ze slov, které děti maně zapojily do hry, čiší mnohem silněji, čím prošly, co zaslechly, jak se obrnily a zda mají šanci poznat něco jiného.
