Z filmu Marečku, podejte mi pero (1976) - František Kovářík a Ladislav Smoljak

Z filmu Marečku, podejte mi pero (1976) - František Kovářík a Ladislav Smoljak | foto: Jan Kuděla (převzato ze stránek Ladislava Smoljaka)

Hujer, Cabadaj, Cvach. Jak se žije lidem s filmovým příjmením?

  • 15
Jak vám ovlivní život, když vaše příjmení zlidoví poté, co ho nějaký scenárista použije v oblíbené komedii nebo seriálu? Cvach, Douchová, Cabadaj, Brťka, Rákosník - takové lidi vypátral a vyzpovídal čtvrteční Magazín DNES.

Nejčastějším terčem víceméně předvídatelných až otravných narážek jsou lidé s příjmením Hujer. Příkladem jsou dva Hujerové bez příbuzenského vztahu:

Roman Hujer se o komedii Marečku, podejte mi pero dozvěděl jako osmiletý kluk záhy po jeho filmové premiéře. „V maturitním ročníku na gymnáziu jsem se nechal nachytat od spolužáků – šel jsem pro ředitele, skalního komunistu, aby nepřišel pozdě na nástup před budovou školy. Spolužáci se mu chtěli pomstít za všechna příkoří, sami toho schopni nebyli, tak jim posloužil Hujer. Ředitel mě sice seřval tak, že se třáslo vše v dosahu sta metrů, ale to byla legrace na úrovni.“

Poznal však i šikanu, kterou si neodpustil ani jeho sportovní trenér. „Potřeboval někoho, kdo odnese všechny prohry, na kom si vylije zlost a kdo bude nosit míče. A za všechno samozřejmě mohl Hujer, metelesku blesku. Těch pár let jsem si po čase zopakoval na sezeních u psychoterapeuta. Docela rád bych trenérovi ukázal účet,“ říká.

Čtěte ve čtvrtek

O jmenovcích známých postav z českých filmů, čtěte v příloze MF DNES Magazín+TV.

Nejslavnější spoluprací Jiřího Sováka a jeho syna Jiřího Schmitzera byl film Marečku, podejte mi pero

Jak se jeho příjmení dostalo do filmu, se dozvěděl až po letech při natáčení rozhlasového pořadu Tobogán, kam byl pozván jako host. „Předtím jsem mohl jen fabulovat, rozhodně bych si vsadil, že se nejednalo o nic menšího než nějakou sofistikovanou pomstu úhlavnímu nepříteli, třeba jazykovědci Oldřichu Hujerovi, a my, Hujeři, jsme se jen stali bezděčnou součástí nějaké vyšší hry. Jaké bylo moje zklamání, když Zdeněk Svěrák řekl, že se Smoljakem prostě vzali telefonní seznam a bylo. ́To snad nemyslíte vážně! ́ chtělo se mi vykřiknout. Když se pak pan Svěrák všem Hujerům omluvil, řekl, že to nemyslel zle, měl jsem slzy v očích a chtěl jsem mu říct, že omluva se přijímá...“

Jiný osud: sedmačtyřicetiletý Pavel Hujer z Jablonce nad Nisou se s dopadem nevyžádané popularity setkal až po prvním uvedení zmíněné komedie v televizi. „Pak jsem jednou ráno vstoupil do třídy a všichni se mi posmívali.“

Dnes už je na příjmení Hujer hrdý. „Když ale přijedu na nějaké školení do Prahy a představím se, tak se tam lidi můžou potrhat smíchy, což by se v Jablonci nad Nisou nestalo, tam je to naprosto všední příjmení.“