Lolita je slavná; ne já. Tenhle výrok pronesl autor proslulého románu Vladimír Nabokov jako sedmdesátiletý, v narážce na jedenáct svých knih, které Lolitě předcházely - ale teprve příběh o vášni mezi zralým mužem a školačkou mu vynesl mimořádný úspěch. Zároveň však bez spisovatelovy vůle vznikl fenomén s dráždivě skandální pověstí, žijící svým vlastním životem. A podobnou zkušenost má i režisér Adrian Lyne, tvůrce nejnovějšího přepisu Lolity, jenž zítra vstoupí do tuzemských kin. Ještě dřív, než stejnojmenný film viděli, rozpoutali totiž moralisté diskusi o "příliš háklivém tématu pro amerického diváka". Lyne reagoval protiútokem: "Kdybych natočil příběh, kde čtrnáctileté děvče rozseká kanibal, bylo by vše v pořádku."
Alena Tocháčková ze společnosti Intersonic, která americko-francouzský snímek ve čtyřech kopiích a s titulky Dany Hábové uvádí do zdejší distribuce, příliš nenadsazuje, když s úsměvem říká: "Zase jednou patříme mezi průkopníky, odvážili jsme se jít s první vlnou." Lyneův snímek totiž těžce hledal cestu k divákům. Ve Spojených státech se našel odvážný distributor teprve nedávno, víc než rok po dokončení filmu. Nicméně snímek se promítá v omezeném počtu kin, určených náročnějšímu publiku. V Evropě uvedli novou Lolitu - jako první a na dlouhou dobu jediní - Italové, pak se připojilo Německo. V obou zemích však premiéru provázely protesty těch, kteří příběh považují za oslavu pedofilie. "Jenže Lyneův film je v podstatě cudný, kdo čeká háklivou pornografii, na své si nepřijde," upozorňuje Tocháčková. Už v režisérově jméně vidí předpoklad pietního přístupu k předloze a Jeremy Irons v hlavní roli podle ní "prostě nemůže mít chybu". Představitelka titulní role Dominique Swainová, v době natáčení patnáctiletá studentka, se při choulostivých scénách nechala zastupovat - a tolik jich tu zas není.
Lolitu zfilmoval už v roce 1962 Stanley Kubrick (jeho verzi nedávno připomněla televize); přestože své čtrnáctileté hrdince tehdy aspoň jeden rok věku přidal, ani on se výrazům pobouření nevyhnul. "Tu senzační, lechtivou pověst si lidé možná utvářejí pod dojmem své první četby Lolity, v etapě vlastního pubertálního zrání," míní Tocháčková. Režisér Lyne (9 1/2 týdne, Osudová přitažlivost) se do Lolity zamiloval, když si ji přečetl podruhé - v dospělosti. Zastává názor, že film, stejně jako kniha, je nepopiratelně pikantní: "Ale současně je to klasika, dokonce vysoce morální," říká jedním dechem. Scenárista Stephen Schiff dodává: "Nikdo nebude z našeho snímku odházet s myšlenkou, že by mohlo být hezké prožít aférku se čtrnáctiletou dívenkou."
Podle Schiffa je Lolita temnou komedií o frustraci a posedlosti, jaké prý, pouze v menší míře, občas prožívá každý. "Hrdina nese kus tragédie i komedie, neboť jeho vysokou inteligenci vždy přemůže posedlost. Muž s tak strašným tajemstvím rozumově cítí, že může uniknout jen do obrovské pustiny, jakou byla Amerika roku 1947."
V Lyneově a Schiffově verzi má vyhlížet New Orleans jako "zosobnění elegance a dekadence" a vztah obou postav, evropského intelektuála a svůdného dítěte z počátků popcornové generace, dotváří i střet dvou kultur. "Lolita vlastně Humberta učí být Američanem," říká Schiff. Podobně se vyjádřil britský spisovatel Martin Amis, když Lolitu nazval "příběhem houževnatosti mladé Ameriky". A podle časopisu Vanity Fair představuje jedinou přesvědčivou love story našeho století
- pátek 18. prosince 1998
