Odjela jste na půl roku; už se cítíte adaptovaná na americké poměry? V čem to jde snadno a na co se zvyknout nedá?
Do Kalifornie jezdím už dlouho, takže mi dělá potíže analyzovat, co se mi tu líbí, a co ne, protože se tu cítím jako doma. Konečně jsem si zvykla, že věta "jak se mi daří" je jen vlídná fráze, na kterou se nemusí odpovídat. Naopak stále ještě jsem si úplně nezvykla, že na červenou se může odbočit doprava. A do češtiny se mi občas nenápadně a záludně vkrádají anglické výrazy.
Někteří lidé tvrdí, že teprve "na dálku", za pobytu ve Státech, se stali hrdými vlastenci. Už jste to na sobě také pocítila?
Jednou za čas přijde záchvat stesku po mé pražské rodině, po Čechách a po Evropě, ale snažím se ho potlačovat a nepřiživovat. Ostatně nemám ráda přílišné rozbory toho, kde je to lepší, vždy se nutně dojde k velkému zjednodušení. Neexistují pro mě "Češi" a "Američané", jen jednotliví lidé, a ti jsou dobří i špatní tam i tady. Obě země mají něco, co se dá vyzdvihovat, a něco, co tak skvělé není. A všude jsou lidé a místa, jež má člověk rád.
Jak na vás působí současná Amerika?
Ve Státech jsou velké možnosti, obrovský trh, ale také obrovská konkurence. A jako všude platí, že je třeba znát místo, poměry, strukturu společnosti, lidi - a současně aby lidi znali vás, což trvá dlouho. Navíc, kdo tu nepracuje s computerem, je už na vedlejší koleji. Přes počítač se odehrává naprosto vše včetně nákupu čerstvé zeleniny, což si těžko umím představit. "Dot com people", lidé pracující na počítačových programech, obracejí město vzhůru nohama, ceny nájmů jsou astronomické. "Normální lidi" se stěhují ze San Franciska, tohle město si už nemůžou dovolit. Nedávno se tu udílely ceny Webbies, obdoby filmových Oscarů za internetové stránky. Přišel Bill Gates, v porotách zasedli David Bowie, Francis F. Coppola... Proklouzla jsem na závěrečný banket: samí krásní, úspěšní, mladí lidé, oblečení v retro kostýmech stylu 60. a 70. let. Na rozdíl od Oscarů tu bylo většině lidí kolem třiceti: svět počítačů je doménou mladých.
Jak vypadá vaše práce: je tvůrčí, nebo jen naplňujete zadání?
Ve studiích panuje webová horečka, většina dělá animaci pro webové stránky. Zatím je to animace dost jednoduchá a toporná, podobná té ploškové, papírkové. Ale s rychlým vývojem počítačů se technicky zdokonalí, brzy umožní plynulý pohyb. Výhodou téhle animace je, že se dá vyrobit rychle. Většinou vám dají týden na vymýšlení, týden na výrobu. Nikdo po vás nechce nic dokonalého, hlavně to chtějí mít rychle. I já připravuju scénáře pro web, zatím bez výsledku. Také mi pomalu dochází nevyhnutelná krutá pravda, že se jednou budu muset příslušný computerový program naučit. Nejsem počítačový typ, takže se s tím budu hodně trápit.
Přesto: nepřemýšlíte o budování kariéry v Hollywoodu? Nebylo by to jednodušší než shánět doma granty na vlastní projekty?
Mám dva domovy, Prahu a San Francisco, a nechci se rozhodovat jen pro jeden z nich. I proto, že bych tu těžko hledala možnost vytvářet autorské filmy, a já bych ráda točila další kreslený snímek doma, s Krátkým filmem. Tenhle druh animace už v Americe téměř vymřel, osobní sdělení nikoho nezajímá - diváky ano, ale ne studia. Shánět peníze je jednodušší v Praze, nejen pro mě. Ve Státech je grantů málo a jsou prý skoro nedosažitelné. Jen pár vytrvalců pracuje na svých filmech po nocích, důležité je tady přežít a zaplatit činži. "Amerika je příkladem, že stát vlastně kulturu nepotřebuje," říkají sarkasticky zdejší umělci.
Setkáváte se s kolegou-krajanem, režisérem Janem Pinkavou, který pro americké studio za animovanou Geriho hru vybojoval Oscara?
S Honzou Pinkavou jsme si vyměnili e-maily, ve kterých jsme se ujistili, že spolu opravdu musíme zase zajít na oběd. To je zde tradiční způsob komunikace. Zatím jsme oba nějak "busy"... Ale třeba přijde na zdejší promítání, kde předvedu i film O babičce.
Váš snímek spojující archiv, dokument i animaci má podtitul "o tom nedůležitém i důležitém ze života jedné babičky". Jak vidíte dnes svůj nápad založit obraz století na paměti vlastní babičky?
Když jsem začala film o své babičce točit, nedošlo mi, že tím její život vystavuji veřejnosti, že se do ní může každý opřít. Prostě jsem se ptala a babička odpovídala. Až po první projekci jsem si s hrůzou uvědomila, jakému nebezpečí svou nebohou milovanou babičku vystavuji, kolik zkreslených interpretací jejího života může vzniknout, kolik vět ji může zranit. V jednom článku, pro mě jinak pochvalném, jsem četla něco v tom smyslu, že babička se chystá brát drogy, aby si zpestřila svůj fádní život... Nedošlo mi nebezpečí dokumentu, jehož aktéři se vstupem na plátno či obrazovku stávají veřejným majetkem. Je mi to líto.
Máte s babičkou spojení? Jaké světoborné novinky si sdělujete?
Píšeme si, telefonujeme, povídáme si o obyčejných věcech, ono se taky nic světoborného neděje. Ráno vstanu, připravím snídani, jdu se proběhnout do kopců se psem, dám prádlo do pračky, jedu koupit žrádlo pro kočky, na zpáteční cestě se stavím na xeroxu, pak sednu k pracovnímu stolu... Prostě normální život.
 Koláž fotografií, která se objeví v úvodu dokumentárního filmu Michaely Pavlátové O babičce. |
