"Potřeboval jsem z Německa utéct," líčí. "Ne že by mě tam snad chtěli zabít, ale v mé zemi jako by zmizela všechna minulost, navíc v Belgii je jedna z nejlepších filmových škol na světě.
Žiju tam mezi třemi kulturami, ve středu Evropy, což mi umožňuje určitou neutralitu. A šanci asimilovat všechny ty vlivy chápu jako osobní úkol." Po chvíli přiznává, že zůstal v Bruselu i kvůli jisté milostné záležitosti...
Typický světoobčan nové generace tvrdí, že hranice si beztak nosíme "hlavně v hlavách". Proto mu prý ani moc nevadilo, že pád železné opony poněkud rozbil jeho původní představu o filmu Hey, Stranger! "Chápu, že revoluci jste nedělali pro cizince, ale pro sebe." Kosmopolitní téma má i dokument, který Woditch právě dokončuje: "Vypráví o Belgičanovi a dívce z Tchaj-wanu, kteří se poznali ve Spojených státech a vzali se celkem třikrát: v Americe, v Belgii i na Tchaj-wanu." Ačkoli navenek má belgický film dvojí zastoupení, frankofonní a vlámské, v praxi se tam prý filmaři mísí bez problémů. "Jistě, kinematografie malých zemí to mají obtížnější; musí prostě víc bojovat, aby o svých kvalitách svět přesvědčily. Ale když se to povede, je to zase daleko větší vítězství a zadostiučinění." Čechům si Woditch radit netroufá, ale cestu ze zdejší kotliny k evropanství či světoobčanství nevidí tak zle. "Jezdím do Prahy často, poprvé jsem jejímu kouzlu propadl ještě v době před Havlem. A změny mě velice příjemně překvapují. Tím nemyslím pouze nádherné nové omítky, město se probouzí i jinak. Cizinci už zde nejsou jen turisty, přibývá těch, kteří tu prostě žijí, a to je podstatné. Možná to bude úkol spíš pro vaše děti - ale tím, co z člověka vychová světoobčana, je zvědavost," říká Peter Woditch, jenž přiznal pozdní, leč osudovou náklonnost k pražské Vodičkově ulici.
Žiju tam mezi třemi kulturami, ve středu Evropy, což mi umožňuje určitou neutralitu. A šanci asimilovat všechny ty vlivy chápu jako osobní úkol." Po chvíli přiznává, že zůstal v Bruselu i kvůli jisté milostné záležitosti...
Typický světoobčan nové generace tvrdí, že hranice si beztak nosíme "hlavně v hlavách". Proto mu prý ani moc nevadilo, že pád železné opony poněkud rozbil jeho původní představu o filmu Hey, Stranger! "Chápu, že revoluci jste nedělali pro cizince, ale pro sebe." Kosmopolitní téma má i dokument, který Woditch právě dokončuje: "Vypráví o Belgičanovi a dívce z Tchaj-wanu, kteří se poznali ve Spojených státech a vzali se celkem třikrát: v Americe, v Belgii i na Tchaj-wanu." Ačkoli navenek má belgický film dvojí zastoupení, frankofonní a vlámské, v praxi se tam prý filmaři mísí bez problémů. "Jistě, kinematografie malých zemí to mají obtížnější; musí prostě víc bojovat, aby o svých kvalitách svět přesvědčily. Ale když se to povede, je to zase daleko větší vítězství a zadostiučinění." Čechům si Woditch radit netroufá, ale cestu ze zdejší kotliny k evropanství či světoobčanství nevidí tak zle. "Jezdím do Prahy často, poprvé jsem jejímu kouzlu propadl ještě v době před Havlem. A změny mě velice příjemně překvapují. Tím nemyslím pouze nádherné nové omítky, město se probouzí i jinak. Cizinci už zde nejsou jen turisty, přibývá těch, kteří tu prostě žijí, a to je podstatné. Možná to bude úkol spíš pro vaše děti - ale tím, co z člověka vychová světoobčana, je zvědavost," říká Peter Woditch, jenž přiznal pozdní, leč osudovou náklonnost k pražské Vodičkově ulici.
