Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

UKÁZKA: Je kniha Dlouhá cesta dolů lepší než film s Brosnanem?

  17:24aktualizováno  17:24
Do kin přichází britská komedie Dlouhá cesta dolů mj. s Piercem Brosnanem. Recenzenti jí zatím nedávají nadprůměrná hodnocení. Přitom literární podklad, kniha Nicka Hornbyho svou kvalitu má a těší se oblibě čtenářů. Zkusit ji můžete v ukázce.

hornby | foto: Michaela PalkovičováiDNES.cz

Příběh začíná na Silvestra na střeše věžáku Toppers’ House na severu Londýna, oblíbeném místě sebevrahů. Sešli se tam náhodně čtyři lidé, kteří chtějí skoncovat se životem. Mají různé osudy, různé motivy k odchodu ze života. 

Ale nakonec se dají do řeči a dohodnou se, že svůj čin odloží. A jedou společně na Kanárské ostrovy... O tom píše v recenzi Mirka Spáčilová

UkázkaDlouhá cesta dolů, Nick Hornby

MARTIN

Dokážu vysvětlit, proč jsem chtěl skočit z věžáku? Samozřejmě dokážu vysvětlit, proč jsem chtěl skočit z věžáku. Nejsem přece idiot. Dokážu to vysvětlit, protože to nebylo nevysvětlitelné: bylo to logické rozhodnutí, výsledek myšlenkového pochodu. Nebyl to vlastně ani moc náročný myšlenkový pochod. Tím nechci říct, že jsem jednal náladově – jenom říkám, že to nebylo nijak strašně komplikované.

Podívejte se na to takhle: řekněme, že byste dělali třeba zástupce ředitele bankovní pobočky v Guilfordu. A uvažovali byste o vystěhování ze země a najednou by vám někdo nabídl místo ředitele banky v Sydney. I když byste stáli před docela jednoduchým rozhodnutím, stejně byste museli chvíli přemýšlet, nemám pravdu?

Přinejmenším byste museli promyslet, jestli zvládnete stěhování, jestli dokážete opustit svoje kamarády a kolegy, jestli můžete vykořenit manželku a děti. Možná byste si sedli a na kousek papíru sepsali všechna pro a proti. Však víte: 

MINUSY – staří rodiče, přátelé, golfový klub

PLUSY – víc peněz, lepší kvalita života (dům s bazénem, grilování atd.), moře, sluníčko, nejsou tam levicové radnice, které zakazují dětské říkanky, protože ovečka je v nich „černá“, ani evropské direktivy proti britským párkům atd.

Nerovný boj, co říkáte? Golfový klub! Nenechte se vysmát. Nad starými rodiči se člověk zřejmě chvíli zamyslí, ale to je tak všechno – chvíle, a navíc docela krátká. Do deseti minut byste si po telefonu zamlouvali letenku.

Tak tohle byl můj případ. Prostě jsem neměl dost důvodů svého rozhodnutí litovat a spoustu a spoustu důvodů skočit. Jedinou věcí na mém seznamu „plusů“ byly děti, ale nedokázal jsem si představit, že mi Cindy ještě někdy dovolí se s nimi vidět. Staré rodiče jsem neměl a golf jsem nehrál. Sebevražda byla moje Sydney. Což prohlašuji bez úmyslu jakkoli se dotknout obyvatel Sydney.

MAUREEN

Řekla jsem mu, že půjdu na silvestrovský večírek. Řekla jsem mu to v říjnu. Nevím, jestli lidé rozesílají pozvánky na silvestrovské večírky v říjnu, nebo ne. Spíš ne. (Jak to mám vědět? Na žádném jsem nebyla od roku 1984. Pořádali ho tehdy June a Brian odnaproti, těsně před tím, než se odstěhovali. A stejně jsem tam zaskočila jenom asi na hodinku, když šel spát.) Jenže jsem už nemohla čekat.

Myslela jsem na to od května nebo od června a měla jsem nutkání mu to oznámit. Pitomost, samozřejmě. Ničemu nerozumí, tím jsem si jistá. Říkají mi, abych na něj pořád mluvila, jenomže je vidět, že nic nepronikne dovnitř. A tak jako tak to stejně byla prkotina! Ale dobře ukazuje, na jaké věci jsem se musela těšit, ne?

Ve chvíli, kdy jsem mu to pověděla, jsem chtěla jít rovnou ke zpovědi. Zalhala jsem, že ano? Lhala jsem vlastnímu synovi. Byla to jenom drobná bezvýznamná lež: s několikaměsíčním předstihem jsem mu oznámila, že půjdu na večírek, na večírek, který jsem si vymyslela.

Vymýšlela jsem si opravdu důkladně. Řekla jsem mu, u koho ten večírek bude, proč mě pozvali, proč tam chci jít a kdo tam ještě bude. (Večírek pořádala Bridgid, Bridgid z kostela. A mě pozvali proto, že měla přijet Bridgidina sestra z Corku a tahle sestra se po mně ptala v několika dopisech. A já jsem tam chtěla jít, protože Bridgidina sestra vzala svoji tchyni do Lurd a já jsem se jí na to chtěla důkladně vyptat pro případ, že bych tam jednou vzala Mattyho.) Zpověď ovšem nepřicházela v úvahu, protože jsem věděla, že svůj hřích, totiž tu lež, budu muset opakovat znovu a znovu, dokud nepřijde konec roku. Nejen Mattymu, ale taky lidem ze sanatoria a… 

No, to bude asi všechno. Možná ještě někomu v kostele nebo z obchodu. Je to skoro k smíchu, když se nad tím zamyslíte. Když se dnem i nocí staráte o nemocné dítě, nemáte moc možností zhřešit, a já jsem celou věčnost neudělala nic, co by stálo za vyzpovídání. A pak jsem najednou zhřešila tak strašně, že jsem o tom ani nemohla promluvit s knězem, protože bych musela hřešit a hřešit až do svého posledního dne, kdy bych spáchala nejtěžší ze všech hříchů. (A proč je to vlastně nejtěžší ze všech hříchů? Celý život vám říkají, že až umřete, dostanete se na to báječné místo. A kvůli jediné věci, kterou můžete udělat, abyste se tam dostali o něco rychleji, se tam zároveň nedostanete vůbec.

Chápu, že to nejspíš bude něco jako předbíhání ve frontě. Jenže když někdo předbíhá ve frontě na poště, lidé pomlaskávají. Nebo občas řeknou: „Promiňte, já jsem tu byl první.“ Neříkají: „Budete se navěky smažit v ohni pekelném.“ To by bylo trochu přehnané.) Nebránilo mi to chodit dál do kostela. Ale chodila jsem tam jenom proto, že kdybych přestala, lidé by si mysleli, že se něco stalo.

Jak se ten den blížil, vyprávěla jsem mu další podrobnosti, které jsem se údajně dozvěděla. Každou neděli jsem tvrdila, že jsem se doslechla něco nového, protože v neděli jsem se vídala s Bridgid.

„Bridgid říká, že se tam bude tancovat.“ 

„Bridgid má strach, že ne každý pije víno nebo pivo, a tak nakoupí lihoviny.“ 

„Bridgid neví, kolik lidí bude chtít večeřet.“ 

Kdyby Matty něčemu porozuměl, usoudil by, že ta ženská je blázen, když si dělá tolik starostí s malou oslavou. Zrudla jsem pokaždé, když jsem Bridgid potkala v kostele.

A přirozeně jsem chtěla vědět, co na Silvestra doopravdy podnikne, ale nikdy jsem se jí nezeptala. Pokud by vážně chtěla uspořádat večírek, možná by měla dojem, že mě musí pozvat. 

Celá kniha na Knihy.idnes.cz

Kompletní knihu Dlouhá cesta dolů si můžete stáhnout na Knihy.idnes.cz

Když se za tím ohlížím, stydím se. Ne kvůli těm lžím – na lhaní jsem si už zvykla. Ne, stydím se za to, jak to celé bylo ubohé. Vzpomínám si, že jsem jednou v neděli Mattymu vykládala, kde Bridgid koupí šunku na sendviče. Ale pořád jsem na ten Silvestr musela myslet, což je pochopitelné, a takhle jsem o něm mohla mluvit, aniž bych cokoli řekla. A zřejmě jsem té povídačce o večírku sama začala trochu věřit, asi jako uvěříte příběhu z knížky. Občas jsem si představovala, co si obléknu, kolik toho vypiji, v kolik odejdu. Jestli se domů vrátím taxíkem. Takovéhle věci. Nakonec jsem měla pocit, jako bych tam skutečně byla. Ovšem ani ve své fantazii jsem si nedokázala představit, jak na tom večírku s někým mluvím. Vždycky se mi docela ulevilo, když jsem odcházela.

JESS

Byla jsem na mejdanu dole ve squatu. Mejdan stál za hovno, bylo tam plno nerudnejch vykopávek, co posedávají po podlaze, pijou jabčák, kouří hašiš a poslouchají podivný reggae. O půlnoci někdo z nich ironicky zatleskal, pár dalších se zasmálo a tím to zhaslo – všechno nejlepší do novýho roku. Na tenhle mejdan byste mohli přijít jako nejšťastnější člověk v Londýně, a stejně byste pět minut po dvanáctý chtěli skočit ze střechy. A já jsem navíc nebyla nejšťastnější člověk v Londýně. To rozhodně ne. 

Šla jsem tam jenom proto, že mi někdo na koleji řekl, že tam bude Chas, ale nebyl tam. Milionkrát jsem mu zkoušela volat na mobil, jenže to nebral. Když jsme se poprvé rozcházeli, řekl mi, že jsem stíhačka, ale to je trochu silný slovo, „stíhačka“, ne? Podle mě to nemůžete brát jako stíhání, když jde jenom o volání, dopisy, e-maily a klepání na dveře. A do práce jsem za ním přišla akorát dvakrát.

Třikrát, pokud počítáte vánoční večírek, ale ten já nepočítám, protože mě na něj stejně chtěl vzít. Stíhání je, když někoho sledujete po krámech, na dovolený a tak podobně, ne? Ke krámům jsem se nikdy ani nepřiblížila. A nemyslím si, že jde o sledování, když vám někdo dluží vysvětlení. Když vám někdo dluží vysvětlení, je to, jako kdyby vám dlužil peníze, a ne jenom bůra. Nejmíň pět nebo šest set liber, to spíš. Když vám někdo dluží nejmíň pět nebo šest set liber a navíc se vám vyhejbá, pak mu prostě musíte pozdě v noci klepat na dveře, když víte, že je doma. Taková suma, to je vážná věc. Lidi si pozvou vymahače a nechají dlužníkům lámat nohy, ale takhle daleko jsem nezašla. Chovala jsem se vcelku rozumně.

Takže i když jsem hned viděla, že na tom mejdanu není, chvíli jsem tam zůstala. Kam jinak jsem měla jít? Musela jsem se litovat. 

Je vám osmnáct a nemáte na Silvestra kam jít, pokud nepočítáte mizernej mejdan v mizerným squatu, kde nikoho neznáte. No, nějak jsem to zvládla. Každej rok jsem to zatím nějak zvládla. Docela snadno si hledám kamarády, jenže pak jim lezu na nervy, to vím určitě, i když si nejsem jistá proč nebo jak. A tak se lidi vytrácejí a mejdany končí.

Jen se na mě naštvala, to je jasný. Zmizela jako všichni ostatní. 

MARTIN

Posledních pár měsíců jsem si pročítal zprávy o sebevraždách na internetu, jen tak ze zvědavosti. A soudní lékaři skoro pokaždé prohlašovali stejnou věc: „Vzal si život ve chvíli narušení duševní rovnováhy.“ A pak si přečtete příběh toho nešťastníka: manželka spala s jeho nejlepším kamarádem, přišel o práci, dcera mu před několika měsíci zemřela při autonehodě… Haló, pane soudní lékaři?

Už vám to dochází? Promiňte, ale tady nejde o žádné narušení duševní rovnováhy, drahý příteli. Řekl bych, že si to ten chlapík dobře spočítal. Stíhá vás jedna rána za druhou, až to už nedokážete snášet, a tak si pořídíte dost dlouhou gumovou hadici a odjedete s rodinným autem na nejbližší podzemní parkoviště. Není to úplně jasné? V úřední zprávě by spíš mělo stát: „Vzal si život po střízlivém a pečlivém zvážení toho, jaká příšerná sračka se mu ze života stala.“

Ani jednou jsem v novinách nenarazil na zprávu, která by mě přesvědčila, že sebevrahovi opravdu přeskočilo. Něco jako:

„Útočník Manchesteru United, zasnoubený se současnou Miss Švédska, nedávno získal ojedinělý primát – stal se jediným mužem, který ve stejném roce vyhrál Pohár FIFA a dostal Oscara pro nejlepšího herce. Práva na jeho první román koupil za nezveřejněnou částku Stephen Spielberg. Jeden z jeho zaměstnanců ho našel oběšeného na trámu v jeho vlastní stáji.“ 

Nic podobného jsem dodnes nenašel ani v hlášeních soudních lékařů; ovšem pokud existují případy, kdy si na život sáhli šťastní, úspěšní a talentovaní lidé, pak lze dojít k jednoznačnému závěru, že jejich duševní rovnováha byla skutečně rozkolísaná. A tím neříkám, že zasnoubení s Miss Švédska, místo v sestavě Manchesteru United a získání Oscara vám zaručí odolnost proti depresím – to určitě ne.

Jde mi jen o to, že tyhle věci pomáhají. Podívejte se na statistiky. Je pravděpodobnější, že si něco uděláte, pokud jste se zrovna rozvedli. Nebo trpíte anorexií. Nebo jste nezaměstnaní. Nebo se živíte prostitucí. Nebo jste bojovali ve válce, byli jste znásilněni, někdo vám zemřel… Je hodně a hodně faktorů, které člověka vykolejí; žádný z těchto faktorů ve vás patrně nevyvolá jiný pocit, než že je vám fakt mizerně.

Před dvěma lety by Martin Sharp zaručeně neshledal, že sedí uprostřed noci na úzké betonové římse, dívá se na betonový chodník třicet metrů pod sebou a uvažuje, jestli uslyší, jak se jeho kosti tříští na kousky. Jenže před dvěma lety byl Martin Sharp jiný člověk. 

Tehdy jsem ještě měl práci. Měl jsem manželku. Nespal jsem s patnáctiletým děvčetem. Nebyl jsem ve vězení. Nemusel jsem se svými mladými dcerami mluvit o článku na přední straně bulvárních novin, o článku nadepsaném „PRASÁK!“ a zpestřeném fotografií, jak ležím na chodníku před jedním známým londýnským nočním klubem. (Jak by asi zněly titulky, kdybych skočil? Možná „PRASÁK TO SKONCOVAL!“ Nebo třeba „SHARPŮV KONEC!“) 

Je třeba uznat, že než se tohle všechno seběhlo, měl jsem méně důvodů vysedávat po římsách. Takže mi nevykládejte, že došlo k narušení mé duševní rovnováhy, protože jsem to takhle doopravdy necítil. (Co to vlastně je, ta „duševní rovnováha“? Je to přísně vědecký termín? Vážně vám mysl v hlavě stoupá a klesá jako nějaká rybí šupina podle toho, jak moc šílíte?) Chtít se zabít byla přiměřená a rozumná reakce na celou sérii nešťastných událostí, kvůli nimž se můj život stal nesnesitelným. Jasně, cvokaři by nejspíš prohlašovali, že mi dokážou podat pomocnou ruku, ovšem ve skutečnosti sami můžou za polovinu problémů téhle zatracené země, nemám pravdu? Nikdo není ochoten přijmout odpovědnost. 

Všechno je chyba někoho jiného. Cha cha cha. Víte, shodou okolností patřím mezi ty vzácně se vyskytující jedince, kteří se domnívají, že to, jak člověk vycházel s maminkou a tatínkem, nemá nic společného se skutečností, že se vyspal s patnáctkou. Shodou okolností mám za to, že bych se s ní vyspal bez ohledu na to, jestli mě máma kojila – a nyní přišel čas vyrovnat se s tím, co jsem udělal.

A já jsem udělal to, že jsem si pohnojil život. Doslova. No dobře, ne doslova doslova. Samozřejmě jsem si neobstaral hnůj a nenakupil ho na svůj život. Měl jsem však pocit, že výsledek je dosti podobný. 

Žil jsem život plný dětí a manželek a práce a všech těch obvyklých věcí a nějak se mi podařilo ho ztratit. Ne, to není přesné. Věděl jsem, kde můj život je, stejně jako víte, kam se poděly vaše peníze, když jste je rozházeli. Vůbec jsem svůj život neztratil. Utratil jsem ho. Utratil jsem svoje děti a ženu za dospívající děvčata a noční kluby: všechno tohle něco stojí a já jsem ochotně platil, až mi najednou ze života nic nezbylo. Co po mně mělo zůstat? Té silvestrovské noci mi připadalo, jako bych se loučil s nějakou zatemněnou formou vědomí a zpola funkčním zažívacím traktem – byly zde jisté známky života, to rozhodně, ale ani stopa po náplni. Nebylo mi nijak zvlášť smutno. Jenom jsem se cítil velice hloupě a velice naštvaně.

Nesedím tu teď proto, že bych náhle prozřel. Důvod, proč tu teď sedím, spočívá v tom, že se ten večer podělal jako skoro všechno ostatní. Nedokázal jsem ani skočit z toho mizernýho věžáku, aniž bych to posral.

MAUREEN

Na Silvestra pro něj ze sanatoria poslali sanitku. Muselo se za to připlatit, ale to mi nevadilo. Proč taky? Matty je měl nakonec stát mnohem víc, než stáli oni mě. Platila jsem za jeden večer a oni měli zaplatit celý zbytek jeho života.

Uvažovala jsem, že bych některé Mattyho věci schovala, protože by jim to mohlo připadat zvláštní, ale nikdo nemusel vědět, že jsou jeho. Mohli si myslet, že mám kupu dětí, a tak jsem všechno nechala na místě. Dva mladíci přijeli kolem šesté a vyvezli ho na vozíku z domu. Nesměla jsem plakat, když ho odváželi, protože by poznali, že se něco děje; oznámila jsem jim, že si ho vyzvednu druhý den v jedenáct dopoledne. Jenom jsem ho políbila na temeno, řekla, aby byl v sanatoriu hodný, a držela všechno v sobě, dokud jsem neviděla, že odjíždějí. Pak jsem brečela a brečela, asi hodinu. Zničil mi život, avšak pořád to byl můj syn a já jsem ho už nikdy neměla vidět a ani jsem se s ním nemohla pořádně rozloučit.

Chvíli jsem se dívala na televizi a dala jsem si jednu nebo dvě skleničky sherry, protože jsem věděla, že venku bude zima.

Deset minut jsem čekala na autobus, ale pak jsem se rozhodla jít pěšky. Když víte, že zemřete, máte menší strach. Ani ve snu by mě nenapadlo jít pozdě večer takovou dálku pěšky, zejména když jsou ulice plné opilců, ale copak to teď nebylo jedno? Po chvíli jsem se samozřejmě začala bát, že mě někdo napadne, ale nezabije – že mě nechá umřít, jenže já nakonec nezemřu. Pak by mě odvezli do nemocnice a zjistili, kdo jsem, a dozvěděli by se o Mattym a celé měsíce plánování by byly k ničemu a já bych po propuštění z nemocnice dlužila sanatoriu tisíce liber a kde bych je vzala? 

Nikdo na mě však nezaútočil. Nějaký pár mi popřál šťastný nový rok, ale to bylo asi tak všechno. Venku není zas tolik věcí, ze kterých byste museli mít strach. Vzpomínám si, jak mě napadlo, že je komické zjistit to v poslední den života; do té doby jsem se neustále všeho bála.

Nikdy předtím jsem ve věžáku Toppers’ House nebyla. Jenom jsem jednou nebo dvakrát projela kolem autobusem. Ani jsem si nebyla jistá, jestli se ještě může vylézt na střechu, ale dveře byly otevřené a já jsem šla po schodech nahoru, až nebylo kam stoupat.

Nevím, proč mě nenapadlo, že vás nenechají jen tak skočit, kdykoli si zamanete, ovšem ve chvíli, kdy jsem se rozhlédla, mi došlo, že nenechají. Kolem střechy bylo do výšky natažené drátěné pletivo a nahoře oblouková zábrana s hroty… a já jsem zpanikařila. Nejsem vysoká ani moc silná a nejsem už nejmladší. Nevěděla jsem, jak se přes tu překážku dostanu, a musela jsem to skoncovat ještě tu noc, protože Matty byl v sanatoriu a tak dále. Začala jsem tedy probírat ostatní možnosti, ale žádná z nich nepřicházela v úvahu. 

Nechtěla jsem to provést před vlastním vchodem, kde by mě našel někdo, koho znám. Chtěla jsem, aby mě našel někdo neznámý. A nechtěla jsem skočit pod vlak, protože jsem v televizi viděla pořad o chudácích strojvůdcích a o tom, jak jim jdou sebevrazi na nervy. A neměla jsem auto, takže jsem nemohla odjet na nějaké klidné místo a nadýchat se výfukových plynů…

A pak jsem na druhé straně střechy spatřila Martina. Schovávala jsem se ve stínu a sledovala ho. Viděla jsem, že se důkladně připravil: přinesl si rozkládací schůdky a štípací kleště a díky tomu se dostal před zábranu. Teď seděl na římse, klátil nohama, díval se dolů, upíjel z kapesní láhve, kouřil a přemýšlel a já jsem čekala. A kouřil a kouřil a já jsem čekala a čekala, až jsem to nakonec nedokázala vydržet.

Věděla jsem, že to jsou jeho schůdky, ale potřebovala jsem je.

Jemu tak jako tak k ničemu nebudou. 

Nechtěla jsem ho postrčit. Nemám dost síly na to, abych dospělého muže strčila z římsy. A stejně bych to neudělala. Nebylo by to správné; záleželo jenom na něm, jestli skočí, nebo ne. Prostě jsem k němu došla, natáhla ruku skrz pletivo a poklepala mu na rameno.

Jenom jsem se ho chtěla zeptat, jestli mu to bude trvat dlouho.

JESS

Než jsem přišla do toho squatu, vůbec jsem neměla v úmyslu jít na střechu. Vážně. Ani jsem si na Toppers’ House nevzpomněla, dokud jsem se nedala do řeči s tím klukem. Myslím, že mě chtěl sbalit, což ovšem nic neznamenalo, protože jsem tam byla skoro jediná ženská pod třicet, která se udržela na nohou. Dal mi cigáro a řekl, že se jmenuje Fajfka, a když jsem se zajímala, proč se jmenuje Fajfka, řekl, že kvůli tomu, že vždycky kouří trávu z fajfky. A tak jsem se zeptala, jestli se všichni ostatní jmenujou Joint. Ne, začal vyprávět, tamhleten člověk se jmenuje Mike Mentál. A tamtomu se říká Louže.

A tamhle je Nicky Hajzl. A tak dál, dokud nevyjmenoval všechny lidi v místnosti, který znal. 

Ale těch deset minut, co jsem mluvila s Fajfkou, změnilo historii. Ne historii jako léta 55 př. Kr. nebo 1939. Ne historickou historii, ta se nezmění, pokud někdo z nás jednou nevynalezne stroj času nebo nezastaví invazi Al-Kajdy do Británie nebo tak něco. Jenže kdo ví, co by se stalo, kdyby mě Fajfka nebalil? Protože než jsem s ním začala kecat, chtěla jsem jít domů, a Maureen a Martin by teď byli pravděpodobně mrtvý a… všechno by prostě bylo jiný.

Když Fajfka odříkal ten svůj seznam, podíval se na mě a zeptal se: Nepřemejšlíš o tom, že půjdeš na střechu, že ne? A mě napadlo: 

S tebou určitě, ty zhulenče.

A on na to: Protože vidím bolest a zoufalství v tvejch očích. 

Tou dobou jsem už byla docela nalitá, takže když se nad tím zamyslím, jsem si skoro jistá, že v mejch očích mohl vidět jedině sedmkrát Bacardi Breezer a dvě plechovky Special Brew. 

Vážně? zajímala jsem se. A on povídá: Jasně, držím tady hlídku kvůli sebevrahům, hledám lidi, co sem přišli jenom proto, že chtějí jít nahoru. A tak jsem se zeptala: Co se děje nahoře? A on se zasmál a pokračoval: To si děláš srandu, ne? Tohle je Toppers’ House, holka. Tady se lidi zabíjejí. Mě samotnou by to nikdy nenapadlo, kdyby to neřekl. Najednou všechno dávalo smysl. Protože i když jsem chtěla jít domů, nedokázala jsem si představit, jak ráno budu vstávat. Chtěla jsem Chase, jenže ten nechtěl mě, a já jsem si najednou uvědomila, že nejlepší by asi bylo nějak zařídit, aby byl můj život co nejkratší. Skoro jsem se zasmála, nemělo to chybu: chtěla jsem si zkrátit život a byla jsem na mejdanu v Toppers’ House, ta shoda okolností se nedala přehlídnout. Připomínalo to zprávu od Boha. Jasně, zklamalo mě, že mi Bůh vzkazuje zrovna tohle, že mám skočit ze střechy, ale nevyčítala jsem mu to. Co jinýho mi měl říct?

Najednou jsem vnímala, jak je to všechno těžký – kolik váží samota i to, že všechno šlo do háje. Připadala jsem si jako hrdina, když jsem pěšky šlapala těch posledních několik pater na střechu a celou tu tíhu táhla s sebou. Měla jsem pocit, že skok je jedinej způsob, jak se jí zbavit, jediná možnost, jak ji donutit, aby pracovala pro mě a ne proti mně; cejtila jsem se tak těžká, že jsem věděla, že na ulici budu za zlomek vteřiny. Zlomím světovej rekord v padání z věžáku.

Celá kniha Dlouhá cesta dolů je ke stažení na Knihy.idnes.cz za 139 Kč.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.