„Film Bože, jak hluboko jsem klesla byl nejen mládeži nepřístupný, což byl v té době ledakterý, ale především byl zařazen mezi takzvané preferované filmy,“ vypráví Jaroslav Vančát, bývalý vedoucí kina Dobříš.
„Preferované byl za minulého režimu společný název pro bulharské, rumunské, ruské, mongolské a další spřátelené filmy, na které jinak nikdo nechodil a u nichž platil předpis splnit z návštěvnosti nejméně asi 25 až 30 %,“ líčí pamětník.
Vančát už si přesně nevybaví, jaký podíl předpis nařizoval, ale ví, že skoro nikdy se jej splnit nepodařilo a pak nebyly prémie. Pomohl mu právě snímek se skandální pověstí Bože, jak hluboko jsem klesla.
„Hrál jsem ten film ještě i večer od půl jedenácté a dokonce v noci od půl jedné, abych využil čas, kdy nám byl zapůjčen. Měl jsem pak splněno na celé čtvrtletí a nemusel jsem pouštět preferovaný spřátelený film ani jeden,“ směje se Vančát.
Dodnes netuší, jak se západní erotika mezi „doporučené“ kousky ze socialistického tábora dostala. „Možná i tehdejší Ústřední půjčovna filmů potřebovala plnit návštěvnost na preferované filmy. Tenkrát se tvrdilo, že autor předlohy byl protikapitalistického smýšlení,“ vzpomíná Vančát.
Režisér a scenárista snímku Luigi Comencini točil díla válečná i sociálně laděná, proslavily ho tituly Chléb, láska a fantazie či Silnice Řím - Neapol neprůjezdná! Na scénáři dráždivého hitu s ním pracoval Ivo Perilli.
