V těchto dnech se v Salcburku chystá premiéra obnoveného nastudování této inscenace, tentokrát v částečně obměněném obsazení. Na DVD je pochopitelně k vidění původní sestava, jejíž výkony obrazový záznam přibližuje vskutku detailně.
Lze se tedy přesvědčit, že všichni sólisté přesně a s velkým nasazením naplňují koncepci mladého režiséra Clause Gutha, která jde záměrně proti komickému charakteru opery, přesněji řečeno proti „komickému“ ve smyslu „hlavně co nejvíc gagů, aby byla sranda“.
Podle Gutha je Figarova svatba natolik vizionářským dílem zkoumajícím hlubiny lidské duše, že od ní lze načrtnout linku až k Ibsenovi, Strindbergovi nebo Ingmaru Bergmanovi. Děj přenesl někam na konec devatenáctého století, na široké schodiště velkého, přízračně působícího domu, na němž se střetávají postavy zmítané skrytými posedlostmi, vášněmi a pochybnostmi.
Z této freudovské analýzy běsů skrývajících se za uhlazenou fasádou měšťanského života, vyvstává zvláště výkon barytonisty Boje Skovhuse, který Almavivu hraje jako upjatého, chorobně nervózního muže středního věku.
Ale i u ostatních postav lze tušit temné povahové podtóny, dokonce i u komorné Zuzanky v podání Anny Netrebko. Režisér ještě přidal postavu amorka s křidélky, který více či méně ústrojně prochází dějem, tu jako ochránce, tu jako trýznitel. Almaviva třeba zpívá svou árii s představitelem amorka na ramenou!
Člověk se sice neubrání pochybnostem, zda společenskou situaci, v níž tvořil Mozart, lze tak snadno obejít až k Bergmanovým filmům. Avšak vedle jiných, trapně aktualizovaných či povrchně vulgárních a fraškovitých inscenací Figarovy svatby si Guthova práce rozhodně zaslouží uznání jakožto seriózní názor.
Výjimečným pojetím se vyznačuje i nastudování dirigenta Nikolause Harnoncourta. Jeho vyhraněný tempový plán upoutá už od předehry, provedené neobyčejně pomalu, ale ani na okamžik nudně.
S názory režiséra, dirigenta i sólistů se ostatně každý může seznámit. DVD totiž obsahuje i bonusový dokument o přípravách inscenace.
