FIALA: Chtěli jsme to, co máme
(rozhovor ze září)
Je těžké hledat nová témata?
Všechno se mění s postupem času, ze starého stromu teče šťáva jinak než z mladého. Jenom si člověk musí dávat pozor, aby se neopakoval. Často se stane, že složíte píseň, máte obrovskou radost, ale už jste ji jednou napsal. Je dobré mít kolem sebe kamarády, kteří vám to řeknou, ale psaní písniček zůstává jednou z největších radostí. Člověk už není patnáctiletý pankáč, věci nevidí tak černobíle. Je čím dál těžší se k něčemu vyjádřit kultivovaně a přitom ne rozbředle, postihnout to v písni, která má jenom sloky a refrén. Nejde o prohlášení ani esej.
Jak to řešíte, zúžíte pohled?
Já to řeším pořád stejně. Snažím se, abych měl z každého řádku co největší radost a aby to bylo co nejstručnější. Karel Plíhal, kterého mám rád, dělá výborné čtyřřádkové texty. Naopak Vladimír Merta potřebuje hodně slok, aby se něčeho dopátral, ale všechny sloky jsou dobré. To jsou mety, na které nedosáhnu, ale snažím se k nim přiblížit.
Proč jste desku pojmenovali Web Site Story?
Původně jsem chtěl, aby se jmenovala Ajlavjů. Všechny písničky jsou stupidně řečeno o lásce nebo se zabývají vztahy. Jenže část lidí by si mohla myslet, že máme příliš prvoplánový název, abychom prodali holkám milostné písně. Pravda je někde jinde. Web Site Story souvisí s West Side Story, což je velký příběh, ve kterém láska hraje důležitou roli.
V jedné písni se objevuje John Troska Junior, to je reálná postava?
Ne, zosobňuje postavy, na které člověk naráží v každém městě. Tragéd s igelitkami, strhaná tvář, deset let nemytá. Ty postavy existují dlouho, konstantně. I ve Valmezu žije chlap, kterého jsem nacpal do písničky. Je to Vašek a jeho sbírka igelitových tašek. Pídil jsem se po jeho příběhu. Byl to soustružník, který dostal budovatelský řád a pak začal kalit. Má snad nějaký byt, ale není schopen v něm bydlet a dává přednost životu, který vede. Zajímá mě míra iracionality. Přijde mi jednoduché zapojit se do civilizace, platit nájem, daně a další věci. Ale tihle lidé toho nejsou schopni. Někde u Teska, chrámu radosti a konzumu, leží nějaký člověk s lahváči. Jaký je rozdíl mezi ním a člověkem, který tam tlačí ten vozík? V podstatě žádný a obrovský.
Vy úspěšně zvládáte dvacetiletou kariéru, přitom nejste velká mediální hvězda. Je to dané i tím, že žijete ve Valašském Meziříčí?
Je to dané pragmatickými rozhodnutími, která jsme učinili v roce 1992 nebo 1993. Hráli jsme v Pyramidě na pražském Výstavišti pro čtyři tisíce lidí. Nikdo z kapely neměl z toho koncertu radost. Ani jsme nevydělali víc než na normálním turné. Všechno schramstli lidi, kteří to vystoupení zařizovali. Rozhodli jsme se, že nepůjdeme cestou deseti koncertů ročně ve velkých halách. Zůstaneme tam, kde jsme. Spousta lidí z jiných kapel se nám diví nebo i směje, ale nechávám je při tom. Ať si užívají to, co chtějí, my jsme chtěli to, co máme. Lidi chodí na naše koncerty docela v hojném množství, můžeme si dělat, co chceme, a nemusíme lézt nikomu do zadku.
 Na charitativní akci Pomozte dětem v rožnovském skanzenu vystoupila i valašskomeziříčská kapela Mňága a Žďorp. (16.4.2001) |
 |
 |
 |
 Petr Fiala během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
