Po obrovském nadšení nad zahajovacím filmem Birdman, jehož režisér Alejandro González Iňárritu se rázem zařadil mezi vážné kandidáty na Zlatého lva, další dny nasvědčovaly dojmu, že zájem o 71. ročník festivalu v Benátkách poněkud opadl.
Ať už proto, že počet míst v největším sále se zvýšil na čtrnáct set, nebo proto, že po Birdmanovi následovaly kritiky uznávané, ale pro diváky méně přitažlivé snímky jako dokument o genocidě v Indonésii 60. let Pohledem ticha a jiné filmy se sociální tematikou od amerických 99 domovů po íránské Povídky, v kinech zkrátka zůstávala prázdná sedadla.
Hrdinové z komiksů
Dokonce ani červený koberec před festivalovým palácem neobléhaly zatím takové davy jako v minulosti a údajně přestalo být problémem sehnat na poslední chvíli místo v hotelu. O krizi se v Itálii mluví více než jinde a není divu, že postihla i tak vážené instituce jako Biennale a nejstarší filmový festival na světě.
Naštěstí se krize neprojevuje nedostatkem osobností, přítomných však výhradně v souvislosti s filmy. Zatímco mladší fanoušci toužili po autogramech představitelů komiksových superhrdinů Michaela Shannona a Andrewa Garfielda, kteří se v 99 domovech vcelku úspěšně zhostili dramatických rolí, pro všechny generace bez rozdílu se stala hlavní událostí návštěva legendárního herce Ala Pacina. Zazářil tu navíc hned ve dvou filmech.
V příběhu Prozření uváděném mimo soutěž, který natočil oscarový Barry Levison podle románu Philipa Rotha, má čtyřiasedmdesátiletý Pacino roli, jež je mu blízká: herce na vrcholu slávy, který trpí depresemi z konce kariéry i osobního života. Ale vidět ho hned druhý den jako podivínského majitele železářství z venkovského městečka ve filmu Manglehorn, jejž natočil David Gordon Green, to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Volpiho pohár za nejlepší herecký výkon by ho neměl minout - ale má ještě umělec Pacinova formátu zapotřebí cen?
Možná je pro něj největší satisfakcí láska publika, a toho italského zvláště, neboť ačkoli se narodil v New Yorku, hlásí se Al Pacino hrdě k zemi, ze které pocházejí jeho prarodiče.
Body pro Italy
Ostatně právě italský film si letos vede v Benátkách velice dobře. Černé duše, které režíroval Francesco Munzi, se staly po Birdmanovi prvním snímkem odměněným dlouhým potleskem vstoje. Kalábrijská odnož mafie je v něm nahlížena pohledem na rodinné vztahy mezi klany, které vzájemně bojují o moc i peníze, a režisér dokázal sladit všechny předpoklady pro dobrý film: kvalitní scénář, kameru, hudbu a herce.
Zaujal také komorní psychothriller Hladová srdce, který natočil Saverio Costanzo s Albou Rohrwacherovou v úloze ženy, jež svou scestnou úzkostlivostí málem zahubí vlastní dítě.
Naopak z francouzských soutěžních filmů se nedočkaly vřelého přijetí ani Výkupné za slávu, ani 3 srdce, obě díla ulpívající na tradičním modelu konzumních filmů, které se opírají o popularitu hereckých představitelů.
Ale koneckonců, dva opravdu výtečné filmy, tedy Birdman a Černé duše, nejsou na první polovinu festivalu tak málo. A třebaže festivalové snímky mají vesměs depresivní náměty, nový snímek Petera Bogdanoviche s názvem She’s Funny That Way, vtipná komedie uvedená v Benátkách mimo soutěž a natočená ve stylu amerických veseloher 40. let, dokázala pozvednout náladu na víc než jeden den.
