Pianistka Olga Schepsová

Pianistka Olga Schepsová | foto: Zdeněk Chrapek

GLOSA: Český génius se v hrobě neobrací, otázka je, zda se usmívá

  • 3
Vytknout Pražskému jaru, že při výběru interpretů pro letošní Klavírní festival Rudolfa Firkušného nevymýšlelo víc, než bylo nezbytné nutné, by asi nebylo úplně fér. Na to jsou všichni čtyři pianisté příliš dobří.

Faktem ale je, že na čtvrtém ročníku přehlídky, která má být komorní protiváhou jarního festivalu, s jednou výjimkou vystoupili – řekněme – staří známí pražského publika (i pořadatelů). Nic proti tomu, pokud mají stále co nabídnout. A nejde o techniku, tu mají v současné klavírní špici všichni. Jde o to, co přinášejí navíc. Tak jako geniální Firkušný.

Hrát lehce a měkce umí Američan Garrick Ohlsson, jenž festival zahajoval a do Prahy jezdí od začátku sedmdesátých let, stejně jako Maďar András Schiff, jenž hrál v sobotu v Rudolfinu jako poslední. A přece tu byl rozdíl. Schiff možná neumí z klavíru vydolovat velké forte či mužnost v Beethovenovi, ale o to větší rozpětí má směrem k tichu, o to niternější je jeho tón. Oba mimo jiné hráli i Schubertovy sonáty, nesmírně senzitivní, emocionální díla. A Schiffovy prsty se do kláves nořily mnohem hlouběji než Ohlssonovy, který po nich lehce klouže, ale vytváří dojem, že jen mechanicky otáčí knoflíkem „volume“.

Schiff také jako jediný hrál Mozarta (Sonátu č. 18) a potvrdil, že jakkoli moderní klavír je předurčen především pro repertoár pozdějšího 19. a 20. století, tak rozhodující je nakonec oduševnělost a cit, s nimiž se hraje. Úspěch jeho recitálu byl obrovský, přídavky nebraly konce. Nicméně Ohlsson potěšil zase tím, že zahrál i ukázky ze Smetanových Českých tanců, které dokonce natočil na CD.

Jsou dobří, ale...

Jediným objevem letošního ročníku byla mladá německá pianistka ruského původu Olga Schepsová. Vlastně i ona překonala Ohlssona v míře osobitosti a tvořivosti, hry s barvami, kterou vložila do zvolených skladeb, především do Chopina. Přednesla také jednu z Prokofjevových „válečných sonát“, s číslem 7. Nepřekonala ale eruptivní podání Lukáše Vondráčka, který tuto temnou skladbu hrál na festivalu před třemi lety.

Českou klavírní scénu zastupoval letos Martin Kasík, a i ten, kdo jeho koncert na Firkušného festivalu nemohl slyšet, mohl si o jeho kvalitách udělat obrázek při nedávném bleskovém záskoku na Dvořákově Praze. Nicméně žádný náš současný přední pianista, včetně těch, kteří na festivalu už vystoupili, se na onu světovou úroveň, kterou zosobňuje Rudolf Firkušný, prostě nedostal. Nejvíc nakročeno má Lukáš Vondráček, ale i tak je to bezesporu téma k diskusi. Zvlášť když příčiny nemusí být přirozeně jen umělecké.

Klavírní festival Rudolfa Firkušného se zatím profiluje jako kvalitní akce, která se ale neliší od jiných tuzemských klavírních řad, třeba osvědčeného cyklu Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK (jenž ostatně spolupořádal i koncert Andráse Schiffa). Firkušný se v hrobě určitě neobrací, otázka je, zda se usmívá.