Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

GLOSÁŘ: Přízrak ve tmě a kufr plný třaskavin. I tak se hraje na klavír

  16:59aktualizováno  16:59
Jako pianista ztělesňoval Rudolf Firkušný citlivost a noblesu. Umělce, který v emigraci tolik udělal pro českou hudbu, připomíná klavírní festival, který založilo Pražské jaro. Třetí ročník skončil v sobotu.

Gruzínská pianistka Khatia Buniatishvili | foto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Přehlídka má být komorní protiváhou „hlavního“ jarního festivalu a nabízet srovnání mezi zahraničními i domácími špičkovými interprety odlišných generací i temperamentů.

Letos ji zahájil Yefim Bronfman, původem z Uzbekistánu, který jako dítě emigroval s rodinou do Izraele a později studoval v USA, mimo jiné i na newyorské Julliard School právě u Firkušného. V Rudolfinu zahrál čtyři sonáty Sergeje Prokofjeva, psané ještě v relativně romantickém duchu, ale čím dál víc kořeněné už ne tak hladkými, ale o to atraktivnějšími zvukovými přísadami dvacátého století. Virtuozita je tu hlavním předpokladem a Bronfman nemá problém s fyzickou silou, zručností, ani s dynamickým rozpětím. Také scénky z Vídeňského masopustu od Roberta Schumanna vykreslil s mnoha půvabnými kontrasty.

Pianista Yefim Bronfman

Pianista Yefim Bronfman

Jakoby vše hrál s jakýmsi nadhledem absolutního profesionála. Nebo snad až s rutinním odstupem, který v daném okamžiku nadchne, ale dojem déle nevydrží? Na dalším koncertě totiž vystoupil Grigorij Sokolov a to byl naprosto odlišný zážitek. Ruský umělec vše podřizuje autentičnosti hudebního sdělení.

Odmítá dokonce pořizovat vypiplané studiové nahrávky a vystupuje pouze na koncertech. Už sama atmosféra v Dvořákově síni byla mystická. Sokolov hrál v polotmě, do níž se nořil i jeho obličej. Diváky tak nutil k maximální koncentraci. Svou famózní techniku záměrně upozaďuje, výraz je pro něj vším. Nikam nespěchá, tempa volí spíš volnější, ale každý úhoz má neuvěřitelnou hloubku, každá fráze je tak vystavěná, že člověk s napětím čeká, co řekne další notou.

Ruský pianista Grigorij Sokolov

Ruský pianista Grigorij Sokolov

Schubertovu cyklu drobných skladeb s názvem Moments musicaux dal silný citový náboj, aniž by je přetížil. Vrcholem večera i celého festivalu byla Chopinova Sonáta č. 2 b moll, obsahující i slavný smuteční pochod, který lze v úpravách slýchat na pohřbech státníků. Sokolov působil a hrál jako přízrak z jiného světa, znělo to až děsivě ve své pravdivosti, a když se už zdálo, že větší sílu hudba mít nemůže, Sokolov ještě o stupeň přidal, jakoby z klavíru vytahoval další a další netušené hlasy, přitom ale pořád ukázněný, klidný, neefektní. Šestkrát přidával, ani jeden kousek nebyla vyložená „prskavka“ na závěr, přesto udržel pozornost publika. S přestávkou hrál téměř tři hodiny, nejdéle ze všech.

Vytáhl si Černého Petra

Většina pianistů, kteří po takovém zjevu přijdou na řadu, bude mít automaticky v ruce Černého Petra. Na festivalu si ho vytáhl český zástupce Igor Ardašev, nicméně držel ho se ctí. I on je typ introvertního, přemýšlivého pianisty, který ve své korektnosti může být velmi efektivní. Dvě Beethovenovy sonáty měly lehkost a brilantnost, Janáčkův cyklus V mlhách vyzněl senzitivně a intimně, a ve skladbách Vodotrysky u Vily d’Este, Petrarkův sonet 104 a Španělská rapsodie od Franze Liszta se Ardaševovi rovněž podařilo navodit zvukové kouzlo, aniž by stavěl na odiv technickou zručnost.

Igor Ardašev

Igor Ardašev

V porovnání se Sokolovem tentokrát klavír nezněl tolika nečekanými hlasy, ale Ardaševův výkon byl určitě inspirativnější než ten, který na závěr festivalu podala Gruzínka Khatia Buniatishvili, považovaná za jeden z objevů světové klavírní scény. Bouřlivé mládí přitahuje energie virtuózních skladeb, ale Buniatishvili doslova nechala explodovat kufr plný třaskavin. Převažoval Liszt, z nějž vybrala i Vzpomínky na Dona Juana, bizarní zpracování motivů z Mozartovy opery. Končila Stravinského úpravou částí z baletu Petruška.

Naučit se čistě technicky hrát tyto a podobné skladby dnes dokáží mnozí pianisté, jde spíš o to, co z nich vytěží navíc. Ani Buniatishvili nemá technické problémy, i když se zdálo, že jí přece jen chybí fyzická síla, takže někdy musela vstávat ze židle a dopadat na klávesy plnou vahou těla. Hlavní pocit z její hry byl, že z klavíru doluje spoustu zvuku, který sice není nekultivovaný rámus, ale hudby je v něm také málo. Přitom v určitých lyričtějších pasážích, například v úvodní skladbě Kašpar noci od Maurice Ravela, dala Buniatishvili tušit, že umí i něco jiného než mlátit do kláves. Nejspíš měla program sestavit trochu jinak.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.