Festival příliš posedlý orchestry

V Evropě je spousta orchestrů, které se podle všeho uživí. To je víceméně hlavní dojem ze 14. ročníku hudebního festivalu Pražský podzim, jenž skončil v závěru minulého týdne. Ale hovořit o mimořádných zážitcích by bylo přehnané.

Ať už to byl Symfonický orchestr Monte Carlo, Bamberští symfonikové nebo třeba Moskevská filharmonie, víc než "béčkovou" kvalitu, vyznačující se spíše tvrdším, někdy až řachavějším zvukem, zahraniční tělesa nepředvedla.

A diváci očividně tento způsob hraní, jenž by se dal také popsat jako "hodně rychle a hodně nahlas", asi považovali za prvotřídní, a někdy dokonce aplaudovali vstoje.

Jenže srovnání se světovou špičkou, a to včetně České filharmonie,  je nelítostné. Orchestry navíc paradoxně doplácely na snahu prezentovat se českou hudbou, a tak vzdát poctu letošním jubilantům.

Je škoda, že tak ambiciózní a bezesporu zavedený festival lpí na vnějškově efektní a rozmáchlé dramaturgii s převahou orchestrální hudby, když  by určitě mohl (také) pořádat špičkové komorní koncerty.

Byli to totiž právě někteří sólisté, kteří v jednotlivých skladbách odvedli velmi zajímavé výkony - jmenujme aspoň houslistky Hanu Kotkovou a Julii Fischerovou.

To festival Svatováclavské slavnosti, který probíhal téměř souběžně, si rozhodně nehraje na konkurenta Pražského jara. Zůstává svůj a nabízí vyhraněnou dramaturgii, v níž se i letos daly najít skutečné perličky.

Takovými byly například  dva večery s hudbou Carla Gesualda da Venosy nebo  elektroakustická opera Jaroslava Krčka Nevěstka Raab - i když ta by si nejspíš zasloužila trochu jiné provedení v méně tradičním a technicky vybavenějším prostředí, než jaké nabízí Divadlo Komedie. Ale byl to nápad.

,