Ať už to byl Symfonický orchestr Monte Carlo, Bamberští symfonikové nebo třeba Moskevská filharmonie, víc než "béčkovou" kvalitu, vyznačující se spíše tvrdším, někdy až řachavějším zvukem, zahraniční tělesa nepředvedla.
A diváci očividně tento způsob hraní, jenž by se dal také popsat jako "hodně rychle a hodně nahlas", asi považovali za prvotřídní, a někdy dokonce aplaudovali vstoje.
Jenže srovnání se světovou špičkou, a to včetně České filharmonie, je nelítostné. Orchestry navíc paradoxně doplácely na snahu prezentovat se českou hudbou, a tak vzdát poctu letošním jubilantům.
Je škoda, že tak ambiciózní a bezesporu zavedený festival lpí na vnějškově efektní a rozmáchlé dramaturgii s převahou orchestrální hudby, když by určitě mohl (také) pořádat špičkové komorní koncerty.
Byli to totiž právě někteří sólisté, kteří v jednotlivých skladbách odvedli velmi zajímavé výkony - jmenujme aspoň houslistky Hanu Kotkovou a Julii Fischerovou.
To festival Svatováclavské slavnosti, který probíhal téměř souběžně, si rozhodně nehraje na konkurenta Pražského jara. Zůstává svůj a nabízí vyhraněnou dramaturgii, v níž se i letos daly najít skutečné perličky.
Takovými byly například dva večery s hudbou Carla Gesualda da Venosy nebo elektroakustická opera Jaroslava Krčka Nevěstka Raab - i když ta by si nejspíš zasloužila trochu jiné provedení v méně tradičním a technicky vybavenějším prostředí, než jaké nabízí Divadlo Komedie. Ale byl to nápad.
