Výpadek elektřiny v paláci Thermal přestála festivalová počítačová síť bez újmy - na rozdíl od té hotelové. Jen "sponzorská smlouva se svatým Petrem", která podle žertu prezidenta festivalu Jiřího Bartošky potřebuje "dodatek o sankcích", letos zradila, ale v nabitém kině si moc nevyberete, jestli je lepší dusné horko, či vlhký opar z mokrých svršků.
O tom, že světová festivalová kategorie A Varům trvale patří, už nikdo nepochyboval, zato pohled domácích a zahraničních hostů se kuriózně lišil. "Našinci" občas žbrblali. Že se nevejdou do sálu, hvězdy nedávají rozhovory na potkání a káva k snídani se nedá pít. "Cizinci" naopak obdivovali nával nadšených diváků a zapisovali si čtyři jména: Aleš Najbrt, Tono Stano, Michal a Šimon Cabanovi. "Tohle nemají ani v Cannes," jásali. Mysleli tím výtvarné a scénické pojetí celé přehlídky, jímž dotyčná čtveřice vtiskla festivalu jednotný styl, vkus a krásu, zkrátka značku.
Porotci to sice přehnali s počtem cen, jako by podlehli zdejší všeobecné epidemii slušnosti a vlídnosti, ale na druhé straně si vysloužili obdiv za to, jak zvládli jedinou nemilou aféru, totiž žádost režisérky Drahomíry Vihanové, aby její film, promítnutý se špatným zvukem, zhlédli znovu. "Technickou chybu přece poznáme, neovlivní nás, a hlavně jak by k tomu přišly ostatní soutěžní filmy, které jsme viděli jen jednou, někdy bez diváků a v horších projekčních podmínkách?!" vysvětlovali.
Devatenáct děl vybraných do soutěže mělo velmi slušnou úroveň a za to, že mnohá působila pochmurně, programová ředitelka Eva Zaoralová opravdu nemohla; ostatně často šlo o příběhy inspirované skutečností! Filmy zkrátka odrážely světový trend silných "true stories".
Pokud jde o bohatou kolekci hvězd, podstatnější nežli výčet zářných jmen jsou dvě okolnosti. Za prvé, osobnosti přijely vždy s filmem, ne pouze "na ozdobu". A za druhé, byli to vesměs lidé určující směr světové kinematografie přelomu století, nikoli už jen pamětnické legendy či odkvetlé nositelky Versaceho modelů.
A konečně, či spíše na prvém místě zazářili diváci. Neuvěřitelní obětavci, nevyspalá, mokrá, zuby drkotající mládež ve frontách na vstupenky, která polykala pět šest filmů denně plus vitaminy s rohlíky a chovala se ukázněně, i když opakovaně zůstávala za dveřmi již k prasknutí nacpaných sálů. A právě tady, u smutných davů, na které se nedostalo, musí festival začít svou novou éru. Značku uhájil, své diváky zradit nemůže.
Teď je na tahu město. Urychleně privatizovat festivalový palác Thermal, zrekonstruovat ho nebo zbourat a postavit nový. Vybudovat kina s dostatečnou kapacitou a moderní technikou, najít levné a důstojné ubytovny - to není jen vize, nýbrž nevyhnutelná nutnost příštích let. S festivalovým tempem musí srovnat krok i Karlovy Vary. Jinak jim hrozí, že ti, kdo se po dva roky do kina nevešli, už potřetí nepřijedou a festival se propadne zpět do provinční nostalgie.
 Režisér Carlos Saura, jedna z největších hvězd letošního ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. |
