Jako důvod uvedl hrozbu zániku festivalu – kvůli nedostatečnému financování a neochotě politických špiček vzít festival "za svůj".
V začátcích bohatý festival se skutečně pomalu přiřazuje po bok svým chudým českým příbuzným, zejména když německy mluvící divadlo patří v Evropě k těm nejdražším. Boj s financemi byl na letošním programu lehce znát.
Dvanáctý ročník patřil spíše k těm průměrným, přesto však přinesl nevšední zážitky. Jedním z pomyslných vrcholů se stala inscenace Víra naděje láska od Ödöna von Horvátha mnichovských Kammerspile v režii Stephana Kimmiga.
Sociální hru o dívce, kterou krize donutí k maličkému podvodu a "spravedlnost" posléze uštve k smrti, Kimmig umístil na holou bílou scénu se zadní stěnou z igelitu.
Jeviště ozařuje ostré světlo klipovitě střídané několikavteřinovými zatmívačkami. Vzniká tak dojem laboratoře, či snad dokonce obřího mrazáku: však se také v úvodu hrdinka snaží získat peníze tím, že anatomickému ústavu nabízí k prodeji vlastní mrtvolu.
Na podlaze jsou louže – do nich postavy padají, podkluzují jim nohy nebo si do mokra "kecnou": Kimmig tak vytváří další významové roviny, voda navíc předznamenává tragickou smrt Alžběty.
Za osobní účasti autora, dramatika Petera Turriniho, festival uzavřela hra Můj Nestroy v podání vídeňského Theater in der Josefstadt.
Hra o nuzném životě vídeňského satirika a jeho nelehkém svazku s herečkou Marií Weilerovou je také výpovědí o současném světě a divadle, o vítězném tažení zábavnosti. Režie inscenaci vypravila poutavě – panoptikem postav jako z Felliniho filmů a živou muzikou.
