Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Festival Divadlo opět rozšířil své hranice

  8:30
Provokativní epilog osmého ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo připravili na nedělní večer herci nizozemského Toneelgroep. V Měšťanské besedě naservírovali bizarní hru Gerardjana Rijnderse nazvanou Fanda. Hypernaturalistická poetika této inscenace opět posunula hranice povědomí o tom, co všechno je na současném divadle také možné. Již před lety se na plzeňské přehlídce debatovalo o vhodnosti Schwabových Prezidentek v provedení vídeňského Burgtheatru, v nichž tři herečky nešetří fekálními výrazy.

Jisté znechucení části publika vyvolala i berlínská Volksbühne, v jejíž inscenaci Svatební cesta prskal herec rozžvýkanou rybu. Podobné vzpomínky ovšem totálně vymazal Fanda, v němž divadelní kritik nadává nevybíravými slovy na úpadek divadla, přičemž obsedantně vyvrhovaná replika "do píči" vůbec není tím nejdrsnějším, co na diváky čeká. Postava kritikova syna si ve hře jakoby bodá heroin do žíly, dále masturbuje a souloží s matkou, kterou uškrtí.

V Nizozemsku má hra, jejíž text vydal česky časopis Svět a divadlo, navíc i jednu pikantní souvislost. Originální název - Lief- hebber - je odvozen od jména skutečného divadelního kritika. "Před dvěma lety se otvíralo touto hrou divadlo v Antverpách a extrémní pravice, která má většinu v městském zastupitelstvu, chtěla kvůli ní souboru odebrat subvence," poznamenává dramatik a režisér Gerardjan Rijnders. "Ale kritik Liefhebber napsal otevřený dopis o tom, že se mu představení líbilo a že je důležité, aby tento druh divadla existoval."

Kontroverzní reakce vzbudilo i hostování italské Compagnie Pippo Delbono s projektem Houmlesáci. Delbono v něm spojil dohromady školené herce s autentickými bezdomovci a hvězdou jeho souboru je němý a neslyšící muž Bobo, jenž žil padesát let v psychiatrické léčebně. "Je to intelektuálně perfektně zdůvodněná varianta voyeurismu, jaký nedávno fungoval v televizní show Velký bratr," prohlásil dramaturg a režisér Martin Porubjak - jinak jeden z odpůrců Houmlesáků, kteří jim vyčítali zneužívání postižených lidí. Delbonovi příznivci naopak hájili divadelnost produkce, v níž nacházeli přesahy k felliniovské estetice ošklivosti.

V programu nicméně převažovala představení, která se dočkala jednoznačněji kladného přijetí (viz recenze níže). A jmenovat by se rovněž měla Šostakovičova opera Lady Macbeth Mcenského újezdu, uvedená jako pražský prolog přehlídky na scéně Národního divadla. Maryša, s níž do Plzně přijelo královéhradecké Klicperovo divadlo, zase potvrdila, že z Vladimíra Morávka vyrůstá osobnost evropského formátu. Publikum nadšeně aplaudovalo Emílii Vášáryové a Emilu Horváthovi ze Slovenského národního divadla za jejich komediální eskapády v Ioneskových Židlích. Vítané osvěžení přinesly pouliční produkce, jež zasáhly i ty, kteří se jinak s divadlem míjejí.

Většina představení byla vyprodaná a největší boj byl asi o místa na moskevské Divadlo na Tagance. Desítky vstupenek ovšem zbyly na obě představení maďarské scény Katona József Színház, která přivezla vynikající tragikomedii Portugálie. "Pro plzeňské publikum asi není divadlo z východní Evropy zajímavé. Taganka diváky přitáhla, protože je to známé jméno, ale Divadlo Józsefa Katony nikdo v Plzni nezná," uvažuje o důvodech vlažného zájmu vedoucí odboru kultury plzeňského magistrátu Vladimír Líbal.

"A my jsme odkud? My jsme přece také východní Evropa! Navíc Katona József Színház je špičkové evropské divadlo západního typu," reaguje hlavní dramaturg festivalu Divadlo Karel Král.

Zatímco čeští diváci zůstávají vůči maďarským divadlům značně zdrženliví, Maďaři mají o produkce českých scén velký zájem. "Mnoho divadel z Maďarska se na mě obrací s žádostí o kontakt na český ansámbl, chtějí dohodnout třeba reciproční výměnu představení. Od nás se zatím přihlásilo s podobnou žádostí jediné - pražské Divadlo Komedie," uvádí pracovnice Maďarského kulturního střediska Taťána Dimitrová.

Nekrošius a Ljubimov: dvě divadelní cesty

Inscenace dvou mimořádných osobností rámovaly program Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni. O úvod se postaral Mac- beth v nastudování litevského režiséra Eimuntase Nekrošiuse, jehož hvězda na mezinárodní scéně zazářila v 90. letech. Nedělní finále patřilo žijícímu klasikovi Juriji Ljubimovovi, který se svým Divadlem na Tagance přivezl Weissovu hru Marat-Sade.

Macbeth je podívanou na divadelní scéně podobně výlučnou, i když zároveň fascinující, jakou jsou některé filmy uváděné v klubových kinech. Divák neznalý Shakespearovy tragédie by se ve struktuře bezmála čtyřhodinové inscenace, která hýří množstvím symbolů a metafor, dočista utopil. Nekrošius totiž radikálně redukoval počet postav i text a soustředil se na titulního hrdinu, jehož cestu na trůn lemovanou úkladnými vraždami odstartuje proroctví čarodějnic.

Kostýmy hlavních postav evokují pocit ne- určité starobylosti: Macbeth (Kostas Smoriginas) i Banquo (Vidas Petkevičius) přicházejí oděni v černém s bílými ovinovačkami, na zádech nesou stromky. Ty zde mají roli jakýchsi královských trofejí, odznaků moci či snad symbolických odkazů k potřebě zachování rodu. Čarodějnice zase hrají v rozporu s tradicí tři štíhlé, mladé dívky v černých přiléhavých tričkách a dlouhých sukních.

Na jevišti se pohupují po celé představení dva horizontálně zavěšené trámy a ústřední scénografický prvek představuje velký čarodějnický kotel. V inscenaci se odrážejí rituální a magické prvky. Vraždí se sekerou, kterou má v zádech zaťatou i duch mrtvého krále, čarodějnice je třeba přilákat zvláštním obřadem, na scénu se sype kamení a rozpálený ocelový ingot na závěr představení zasyčí v kotli; všudypřítomný je i ptačí prvek - křik hejna, loutka havrana či pouhé brko. Jako by se vyprávění prokutávalo po psychoanalytických cestičkách přímo do duše trýzněné běsy. Jako by ani Macbeth nebyl tím zákeřným vrahem a uzurpátorem, ale obětí temných sil, jimž nemohl vzdorovat.

Eimuntas Nekrošius je evropskou hvězdou s neobyčejnou divadelní imaginací. Pro tuzemské divadelníky ovšem představuje jeho věhlas i poněkud hořké sousto - vždyť podobně disponovaným režisérem je dnes například i Jan Antonín Pitínský, jen ho ještě Evropa nevzala na vědomí.

Jurij Ljubimov do západočeské metropole importoval hru Petera Weisse Marat-Sade, jejíž úplný název zní Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade. Hostování Taganky ovšem trochu poznamenal prostor Velkého divadla - někteří diváci seděli přímo na jevišti, další sledovali představení přes jejich hlavy na značnou dálku z balkonů. Těm chyběl těsnější kontakt s účinkujícími, navíc někteří ani neviděli na krajní části scény protažené za hrany portálů.

V inscenaci funguje tradiční princip divadla na divadle - herci hrají blázny, kteří hrají příběh o Maratově zavraždění. Jsou tu mříže, jejichž spuštění oddělí občas publikum od účinkujících, v kostýmech zpočátku převládá běl ústavních hábitů včetně čepiček. Ansámbl Taganky staví na perfektní souhře, univerzálnosti projevu a totálním nasazení - podobně jako třeba Divadlo Husa na provázku. K nejvýraznějším osobnostem souboru patřil Valerij Zolotuchin, který hraje Markýze de Sade s nadhledem velkého manipulátora, jenž není bezbranný ani za zdmi ústavu. A také Felix Antipov coby ředitel blázince Coulmier, jehož funkcionářská roztlemenost je univerzální pro všechny režimy a doby.

Část diváků nabuzenou očekáváním slavné Taganky zřejmě zaskočil způsob, jakým Ljubimov uchopil téma Francouzské revoluce. Namísto nervy i vnitřnosti drásající analýzy krvavé mašinerie je tu lehká podívaná s písničkami, akrobatickými kousky a stepařskými čísly; přímo na scéně je i doprovodná kapela. Ve výsměšně ironickém gestu se tu protíná rozklad revolučních ideálů s trivializací hodnot konce dvacátého století.

Pro plzeňský festival byla konfrontace obou inscenací pohledem na dvě možné cesty divadla. Zatímco se Nekrošius při vytváření scénických obrazů pouští místy až do přílišné zaumnosti, divadelní veterán Ljubimov nachází řešení v nekomplikované přímočarosti.

Fotografie z divadelního festivalu, který hostí město Plzeň.

Fotografie z divadelního festivalu, který hostí město Plzeň.

Fotografie z divadelního festivalu, který hostí město Plzeň.

Fotografie z divadelního festivalu, který hostí město Plzeň.

Fotografie z divadelního festivalu, který hostí město Plzeň.

Fotografie z divadelního festivalu, který hostí město Plzeň.

Fotografie z divadelního festivalu, který hostí město Plzeň.

Fotografie z divadelního festivalu, který hostí město Plzeň.

Příjezd slavného režiséra a zakladatele legendárního moskevského Divadla na Tagance Jurije Petroviče Ljubimova patřil v pátek k největším událostem osmého ročníku mezinárodního festivalu Divadlo, který hostí město Plzeň.

Autor:






Hlavní zprávy

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.