Snímek Saulův syn získal v Cannes Velkou cenu

Snímek Saulův syn získal v Cannes Velkou cenu | foto: Be2Can

KOMENTÁŘ: Samé chmury. V Cannes vítězila smrt

  • 4
S rozhodnutím poroty 68. festivalu v Cannes, jíž předsedali Joel a Ethan Coenovi, možná lze polemizovat, ale jedno je jisté: letošní ročník si stálí návštěvníci budou vybavovat jako ten nejpochmurnější, co pamatují.

O momenty odlehčení se postaral nanejvýš John Turturro, když se ve filmu Nanniho Morettiho Moje matka předváděl jako namyšlená hollywoodská hvězda prznící italštinu. Nicméně i tomuto dílu vévodí téma umírání a zármutek nad smrtí blízkého člověka, které v různých variantách ovládly hlavní soutěž.

Od lágru po Macbetha

Extrémním příkladem může být vraždění ve velkém, jehož se musí účastnit v nacistickém vyhlazovacím táboře protagonista všestranně chváleného filmu László Nemese Saulův syn, ale obdobně depresivní byl i Chronic, v němž Tim Roth ošetřuje pacienty v posledním stadiu. Výskyt smrti v Macbethovi, jehož novou verzí od Justina Kurzela soutěž končila, netřeba zmiňovat. V Sicariovi od Denise Villeneuva zastřelí hrdina dvě nevinné děti drogového bosse, aby pomstil ženu a dceru. Ceněný tchajwanský tvůrce Hou Hsiao-hsien učinil hrdinkou příběhu boje rodinných klanů v IX. století ženu, podle níž nese film název Vražedkyně.

V soutěžním propadáku Moře stromů v režii Guse Van Santa odchází ústřední postava ukončit život do „lesa sebevrahů“ v Japonsku. Smrt vlastní rukou volí i úspěšná fotografka v podání Isabelle Huppertové v rodinné studii Hlučnější než bomby; táž herečka ztělesnila matku zmítanou pocity viny za sebevraždu syna v Údolí lásky, kde je jí partnerem neméně skvělý Gérard Depardieu. Hrdina nejpozoruhodnějšího z pěti francouzských příspěvků Dheepan má noční můry z prožitků občanské války na Šrí Lance, příběh osudové vášně dvou sourozenců z XVII. století Marguerite a Julien končí popravou obou provinilců. Zabíjení podmořské obludy či obra nechybí dokonce v italské Pohádce pohádek, jež rozdělila kritiku podobně jako řecký film Humr.

Nálada světa

Vidina blížícího se konce je přítomná i v nádherném filmu Paola Sorrentina Mládí, kde dva starci konfrontují vlastní vzpomínky s obrazy mládí a krásy, jež vidí kolem sebe v alpském hotelu. Okouzlující Michael Caine a Harvey Keitel naštěstí díky scénáři a režii neponoří diváka do takových hloubek deprese jako jiné filmy. Ani Zákon trhu, kde Vincent Lindon marně hledá práci, ani příběh lesbické lásky Carol s obdivuhodnými herečkami Cate Blanchettovou a Rooney Mara nebyly veselé a optimistické, podobně jako strhující čínský film Hory mohou odejít či nejdiváčtější Můj král s vynikajícím Vincentem Casselem. Asi nejblíže k smířlivému vyznění měla japonská Naše sestřička.

Jako by současný film odrážel stísněnou náladu světa žijícího v permanentních obavách. Na druhou stranu všechny – byť ne vždy povedené – pokusy reagovat na neutěšený stav věcí mají svou hodnotu a pořadatelům nelze upřít snahu, aby Cannes nebylo výkladní skříní byznysu a povrchní zábavy, jež k obchodní a společenské stránce patří.

S podpatky i bez

Filmy jsou nositeli zpráv o životě lidí v končinách, jejichž umístěním na mapě si nejsme vždy zcela jisti. V Cannes nad schody s červeným kobercem prosazují dveřníci vlastní vyhraněnou představu společenského oděvu s nutností vysokých podpatků a jen o pár metrů dál tleská běžně oblečené publikum titulům z Etiopie či Indie.

Osudy filmů se ovšem nakonec měří penězi. Potlesk potěší, ale důležité je, zda po filmu sáhnou distributoři, aby režisér měl šanci vrátit se s novým dílem do Cannes, jako se to povedlo letošním předsedům poroty, bratřím Coenovým, i jiným dnes již uznávaným tvůrcům.