Félicien Rops - enfant terrible dekadence
"Všechno, před čím se lidé se svými malými tělesnými žádostmi a strachem z nepopsatelných něžností zaleknou, se mi zdá již od nejranějšího mládí prosté, přirozené a pěkné. Muž, který věnuje tělu své milenky všechny extáze, které jenom její ústa mohla vymyslet. Dvě ženy, které se pokrývají polibky - toto já pokládám na tomto světě již jednou provždy za to nejkrásnější, co pero nebo tužka může oslavovat. Proto moje nenávist vůči hlupákům a proto také toto umění, které se nikdo neodváží realizovat společně se mnou."
Tento citát je pro dílo i život belgického grafika, ilustrátora a malíře Féliciena Ropse (1833-1898) signifikantní. Čteme jej v monografii kunsthistoričky a antropoložky Barbory Půtové Félicien Rops - enfant terrible dekadence, kterou právě vydává pražské nakladatelství dybbuk.
V českých poměrech není Ropsova osobnost příliš známá. O to větší význam má vydání jeho životopisné monografie, zvlášť jde-li o původní domácí dílo. Umělec přitom platí za jednu z nejvýznamnějších osobností dekadence a symbolismu. Jeho vliv coby ilustrátora pronikl i do literatury a inspiroval významné umělecké osobnosti, jako byl třeba norský malíř Edvard Munch, ale i celé směry.
Jeho erotická otevřenost, silné protináboženské motivy a vůbec dráždění měšťáckého vkusu, z něj udělaly jednoho z nemnoha představitelů staršího umění, kterého přijímali obrazoborečtí surrealisté, a jeho postavení v subžánru erotického umění je přímo kultovní. A jako perličku dodejme, že umělcovo příjmení najdeme i v současné české literatuře: vypůjčil si je beletrista Miloš Urban pro hlavní postavu několika svých knih, kunsthistorika Romana Ropse.
Proti měšťákům
Félicien Rops: Rops ve svém ateliéru s modelem, kresba
Félicien Rops přitom rozhodně neměl rysy, které obvykle přičítáme uměleckým rozervancům a provokatérům. Narodil v belgickém městě Namuru do zámožné rodiny, nicméně nenávist vůči "buržoarznímu" způsobu života, jež se u něj projevila zejména po smrti otce, kdy jej začal vychovávat strýc, spojená s výtvarným talentem, začala rychle vyúsťovat v postoje, které ve své době byly považovány za víceméně protispolečenské.
Z jezuitského gymnázia jej v šestnácti letech vyloučili kvůli karikaturám profesorů, posléze si za svůj první umělecký obor zvolil ostrou politickou karikaturu, kterou publikoval v časopisech. Zároveň se zdokonaloval v dalších disciplínách, zejména v technice aktu, jenž se pro něj v dalších letech stal tématem číslo jedna.
Životní názory Féliciena Ropse významně ovlivnilo seznámení s prokletým básníkem Charlesem Baudelairem, jehož potkal v závěrečné fázi literátova života. Souviselo to s Ropsovým celoživotním zaměřením na knižní ilustraci a grafiku.
Félicien Rops: Lupanie, milostný příběh z dnešní doby (1668). Vyprávění o cestě do Kodaně a Brém v burleskních verších, frontispis, 1867
Hlavním odbytištěm umělcových litografií, rytin či leptů byly především tzv. frontispisy, tedy díla, stojící v knize po jejím otevření vlevo vedle titulního listu. Brzy se stal pro belgické a francouzské nakladatele erotické, ale i "standardní" literatury hvězdou a přišel ke značnému majetku, který byl ještě znásoben faktem, že se umělec tzv. "dobře oženil" s dcerou bohatého namurského soudce, sídlícího v zámku Thozée.
Ten se stal jeho sídlem, které proměnil nejen v místo své tvorby i odpočinku, ale i centrum setkávání s přáteli z uměleckých kruhů. Svoje postavení si velmi užíval. "Prokládám každé sousto jedním madrigalem a mezi dvěma sklenkami bordeaux čichám ke kopretině," poznamenal.
Do Paříže
Nepoddajná povaha a silně erotický náboj v povaze ale Ropsovi velely stále častější úniky do bohémské Paříže, kde udržoval milostný poměr zároveň se dvěma sestrami, v počátcích vztahu "-náctiletými" švadlenami Aurélií a Léontine Dulucovými, s nimiž po definitivním přestěhování do francouzské metropole žil po celý zbytek života, samozřejmě provázený kratšími vztahy s dalšími ženami.
Vedle umělecké činnosti mu finančně zajištěný život umožňoval realizaci dalších snů, zejména cestování. Projel Skandinávii, USA či severní Afriku, věnoval se i sportu a podle pamětníků měl encyklopedické znalosti z botaniky a zahradnictví.
Félicien Rops: Pokušení svatého Antonína, 1858, olejomalba
Právě rozsáhlé volné dílo, vzniklé v Paříži, je pro význam Féliciena Ropse nejvýznamnější. Některá díla mohou působit i dnes značně kontroverzně, například dva obrazy na téma Pokušení sv. Antonína, kde se v první verzi světec vine vleže k praseti se svatozáří, ve druhé se vzpíná ke kříži, z něhož odpadává Kristus a na jeho místě se objevuje nahá žena.
Stejně tak kresba nahé ženy v černých punčochách a vysokých rukavicích, vedoucí na vodítku - opět - prase, obletované anděly, a nazvaná Pornokrates. Anebo cyklus barevných grafik Satanské, zpodobující nahé ženy, které si podmaňuje ďábel v nejrůznějších podobách, a v podstatě navazující řada ilustrací Ďábelské ke stejnojmennému souboru novel francouzského dekadenta Julesa Amadéeho Barbey d'Aurevillea.
Félicien Rops: Kalvárie, 1882, heliogravura (z cyklu Satanské)
V Ropsových pracech, jak ukazuje bohatá ilustrační výbava monografie, ovšem nacházíme i prvky sadistické, masochistické, zoofilní či homosexuální, stejně jako fascinaci lidskou kostrou, kterou získal v době přátelství s Baudelairem, a kterou uvádí často do erotických souvislostí.
Posledních čtrnáct let života strávil Félicien Rops na venkovském sídle La Demi-Lune, kam se uchýlil před vyčerpávajícím pařížským životem. I zde dále tvořil a přijímal desítky přátel z uměleckých kruhů. A zároveň se obával stáří a smrti: "Bojím se 'být starý' a nemoci se už nikdy inspirovat láskou k ženě; to by byla pro muže jako já opravdová smrt," napsal. Zemřel v objetí obou svých múz, sester Dulucových, a dcery Claire, kterou měl s jednou z nich.
