Oba na pražské přehlídce Febiofest převzali cenu za přínos filmu. Oba se už prosadili v Hollywoodu: Giannini měl oscarovou nominaci za film Pasqualino Sedmikráska, Thomas vyhrál Oscara se snímkem Poslední císař. A oba milují "pravý" film, jenž podle nich pomalu mizí.
"Byla to slavná éra a já nevím, jestli se může opakovat," vzpomíná Giannini na léta nadvlády italské vlny, kdy točil s Viscontim Nevinného či s Monicellim Nová strašidla. "Jenže duch téhle kinematografie vymizel v celém světě, nejen v Itálii, kvůli novým technologiím. Místo ruční kamery přišly digitální číslice a byť na obrazu to není tolik znát, byla to změna zásadní, jako vystudovaný elektroinženýr vím přesně, o čem mluvím. S televizí se vytratila představivost," líčí herec, že pro něj se italský film zastavil už někdy před pětadvaceti lety.
Kromě Gianniniho přijel na Febiofest také britský producent Jeremy Thomas (vlevo).
A Thomas mu rozumí. "Nikdy jsem nedělal pro televizi. Moderní technika mi nevadí, ale můj otec, strýc a za němé éry i prastrýc byli režiséry a já jsem z generace, pro niž film představoval špičku pyramidy. Pořád ještě jej považuji za katedrálu, kde společně oslavujeme krásu umění," vyznal se muž, který přivedl na svět i slavného Malého Buddhu a podle nějž se producentskému čichu naučit nedá.
"Mohu dát pár teoretických rad, ale poznat správnou látku je v podstatě dar, druh talentu jako u malířů nebo muzikantů. Nikdy nemyslím na trh, řídím se zdravou sebekritikou, vlastním vkusem, proudem života, lidmi kolem sebe a vychází to. Dnes už mohu říct, že jsem dobrý producent."
