Improvizujete na koncertech často?
Spíše příležitostně. Párkrát jsem improvizoval ve Francii a Americe. Považuji to za zajímavé zpestření. Člověk je vždycky zvědavý, jak vše dopadne, protože je to něco nového. Improvizace, to je svoboda, a svoboda je pro mě v hudbě nejdůležitější. A nadto jde o zajímavou formu komunikace s publikem.
Na jaká témata budete improvizovat?
To já nevím! Vyzvu diváky, aby mi sami dali podněty. Může to být úplně cokoli - Franz Kafka, Picassův obraz, hory na Sicílii, Anatolie, láska... Všechno budu akceptovat.
Improvizace, to je také svět jazzu, a v něm jste jako doma. Dá se lehce přecházet z jednoho stylu do druhého? A ovlivňuje jazz třeba vašeho Mozarta?
Svou techniku ani zvuk nijak neměním. Moje jazzová hra ostatně nezní jako hra skutečných jazzových muzikantů, je to prostě jazz v podání klasického hudebníka. Ale ani klasiku nehraji jazzově. Člověk je buď jazzman, nebo klasik - nemůže být obojí. Jazz i klasická hudba však mají v sobě pulz. A ten chci zdůraznit, protože je to součást mé nátury.
O vaší interpretaci Mozartova Tureckého pochodu kritici ve světě psali, že jste ho zbavil obehraně uhlazeného zvuku a dal mu něco z hrůzy, kterou cítili Vídeňané, když je obléhali Turci.
Vždyť je to turecká vojenská hudba! Vzpomínky na válku byly za Mozartovy doby ještě živé. Všechny ty bubny, které zdáli vířily celou noc a nedaly lidem spát... Chci, aby to takhle znělo.
Inspiruje vás turecká hudba i při komponování?
Skoro ve všech svých skladbách, ať už jsou tonální nebo atonální, se snažím využívat turecké elementy, ale nechci mechanicky přebírat melodie, spíše vyjádřit něco z mé krve. To se dá různými prostředky - třeba českou duši geniálně vystihl Leoš Janáček.
Vaše všestrannost a osobitost přitahuje mladé lidi. Je to cesta, jak jim přiblížit klasickou hudbu?
Myslím, že ano. Často pořádám koncerty na univerzitách v Turecku i jinde v Evropě, hovoříme se studenty o hudbě, odpovídám na otázky, jsou to takové malé workshopy. Musíme najít nové ideje - jinak budeme poslední generací posluchačů klasické hudby!
Myslíte, že v soupeření s pop-kulturou má klasika šanci?
Problém je mimo jiné v tom, že klasika je strašně málo v televizi, a pokud v ní je, nevyhlíží zdaleka tak zajímavě jako pop. Přitom mladá generace je navyklá na dynamické a akční klipy - i když je ta hudba špatná. Zato když v televizi hrajete klasický koncert, tak vás dvě hodiny pořád stejně snímají dvě kamery, jako by to byly dvě fotografie. Člověk pak vlastně hraje jakoby z rozhlasu a to je nuda. Klasika by měla být v televizi podávána nápaditěji - nemyslím populisticky, ale barvitě a přitažlivě.
Spíše příležitostně. Párkrát jsem improvizoval ve Francii a Americe. Považuji to za zajímavé zpestření. Člověk je vždycky zvědavý, jak vše dopadne, protože je to něco nového. Improvizace, to je svoboda, a svoboda je pro mě v hudbě nejdůležitější. A nadto jde o zajímavou formu komunikace s publikem.
Na jaká témata budete improvizovat?
To já nevím! Vyzvu diváky, aby mi sami dali podněty. Může to být úplně cokoli - Franz Kafka, Picassův obraz, hory na Sicílii, Anatolie, láska... Všechno budu akceptovat.
|
Soutěžit o lístky na představení Fazila Saye můžete ZDE. |
|
Profil Fazila Saye čtěte ZDE. |
Svou techniku ani zvuk nijak neměním. Moje jazzová hra ostatně nezní jako hra skutečných jazzových muzikantů, je to prostě jazz v podání klasického hudebníka. Ale ani klasiku nehraji jazzově. Člověk je buď jazzman, nebo klasik - nemůže být obojí. Jazz i klasická hudba však mají v sobě pulz. A ten chci zdůraznit, protože je to součást mé nátury.
O vaší interpretaci Mozartova Tureckého pochodu kritici ve světě psali, že jste ho zbavil obehraně uhlazeného zvuku a dal mu něco z hrůzy, kterou cítili Vídeňané, když je obléhali Turci.
Vždyť je to turecká vojenská hudba! Vzpomínky na válku byly za Mozartovy doby ještě živé. Všechny ty bubny, které zdáli vířily celou noc a nedaly lidem spát... Chci, aby to takhle znělo.
Inspiruje vás turecká hudba i při komponování?
Skoro ve všech svých skladbách, ať už jsou tonální nebo atonální, se snažím využívat turecké elementy, ale nechci mechanicky přebírat melodie, spíše vyjádřit něco z mé krve. To se dá různými prostředky - třeba českou duši geniálně vystihl Leoš Janáček.
Vaše všestrannost a osobitost přitahuje mladé lidi. Je to cesta, jak jim přiblížit klasickou hudbu?
Myslím, že ano. Často pořádám koncerty na univerzitách v Turecku i jinde v Evropě, hovoříme se studenty o hudbě, odpovídám na otázky, jsou to takové malé workshopy. Musíme najít nové ideje - jinak budeme poslední generací posluchačů klasické hudby!
Myslíte, že v soupeření s pop-kulturou má klasika šanci?
Problém je mimo jiné v tom, že klasika je strašně málo v televizi, a pokud v ní je, nevyhlíží zdaleka tak zajímavě jako pop. Přitom mladá generace je navyklá na dynamické a akční klipy - i když je ta hudba špatná. Zato když v televizi hrajete klasický koncert, tak vás dvě hodiny pořád stejně snímají dvě kamery, jako by to byly dvě fotografie. Člověk pak vlastně hraje jakoby z rozhlasu a to je nuda. Klasika by měla být v televizi podávána nápaditěji - nemyslím populisticky, ale barvitě a přitažlivě.
