Svatopluk Karásek se narodil roku 1942 v Praze, po studiích na evangelické bohoslovecké fakultě se v roce 1968 stal farářem. Po třech letech ovšem ztratil státní souhlas k výkonu duchovenské služby, pět let potom byl kastelánem na hradě Houska.
V září 1974 vystoupil na Prvním festivalu druhé kultury v Postupicích a rychle se stal významnou hudební osobností českého undergroundu. Za hraní svých písní, v podstatě nově otextovaných melodií černošských spirituálů, byl roku 1976 zatčen a odsouzen na osm měsíců. Roku 1980 odešel s manželkou a třemi dětmi do exilu v Rakousku, krátce nato se usadil ve Švýcarsku, kde jako duchovní trvale působil až do roku 1997, i když se od počátku devadesátých let často vracel domů. Od září 1997 je farářem v pražském evangelickém kostele U Salvátora.
Jeho písně vyšly například na albech Řekni ďáblovi ne, Rány zní nebo Svatopluk Karásek & Pozdravpámbu. Vydal sbírku písňových textů V nebi je trůn, rekapitulační knižní rozhovor Víno tvé výborné či sbírku kázání Boží trouba.
Hráváte spíš v klubech, nebo v kostelích?
Většinou ten poměr hospoda - kostel vychází naprosto vyváženě. Střídáme tak oba prostory, které máme rádi.
Bývá publikum v kostele a hospodě hodně odlišné?
Do kostela někdy přijdou lidi, kteří vlastně nevědí, o co jde. Neznají mě a nevědí, co přesně mohou čekat. Ale to se vlastně stává i při hraní v hospodách. Staří undergrounďáci někdy s sebou vezmou děti, prostě vždycky se objeví lidi, kteří mě vidí poprvé a jsou třeba překvapení.
Vy jste se na obou koncertech ve Valašském Meziříčí představoval jako "Mediální blbeček Sváťa Karásek", ve sdělovacích prostředcích se skutečně objevujete dost často. Takže je mi dost divné, že by vás lidi, kteří přijdou na vaše vystoupení, neznali.
Hrajeme někdy i v katolickém kostele a třeba taky na Slovensku. Ti lidé třeba znají jméno, ale ne moje písně.
Taky jste několikrát hráli ve věznicích. Bylo to hodně náročné?
Tam je prezentace rozhodně těžší. Jednou jsme hned na bráně slyšeli volání "Už jsou tady ti pámbíčkáři". Spousta vězňů na nás nepřijde, protože je to vůbec nezajímá, ale mnohé naše písně osloví. My máme v písních taková témata ze života, o mužích a ženách, takže někdy vidíme, jak to třeba ty vězně rozesmutní.
Hráli jste někdy i v ženské věznici?
Ano, v Pardubicích. Byly tam dost temperamentní posluchačky a uprostřed koncertu došlo najednou k výpadku elektřiny. Když jsme se tam potmě ocitli s těmi vězenkyněmi, to jsem se doopravdy bál.
Ale přečkali jste to bez úhony, ne?
Ano, naštěstí se zase brzo rozsvítilo a koncert mohl normálně pokračovat.
Když jste byl ve vězení vy, pořádali pro vás taky nějaké koncerty?
Ne, ale bachaři měli rockovou kapelu. Vždycky v sobotu odpoledne zapnuli elektrické kytary a zkoušeli nějakou pitomou píseň. To jsme hrozně trpěli.
Váš pražský kostel U Salvátora je místo k velmi otevřeným setkáváním, nejsou tam jen bohoslužby, ale i kulturní akce.
Pro mě jsou hlavní nedělní bohoslužby, kam chodí asi pět set lidí a je tam bezvadná atmosféra. Mimo ně se tam konají třeba koncerty vážné hudby, sdružení Artforum tam pořádá literární čtení, odehrává se tam řada humanistických aktivit. Takže je to svým způsobem takové kulturní středisko. Já jsem zatím U Salvátora nikdy nehrál na kytaru. A kdybych tam na ni chtěl hrát, nebylo by to ráno při bohoslužbě. Tam se víc hodí ty staré bratrské písničky. Když je celý kostel zpívá, bylo by mi líto do toho takovým americkým způsobem s kytarou vlítnout. Moje písně jsou přece jen adresované spíš mimo církev.
Na koncertech pravidelně hrajete husitský chorál Kdož sú boží bojovníci. Neuvažujete o tom, že byste natočil třeba celou desku husitských písní?
Celou desku ne, ale tři písně ze starých zpěvníků jsme už nacvičili. A musím říct, že v dnešní době znějí velmi zajímavě. Střet se soudobou realitou je v nich velice markantní. Texty jsou úplně úžasně duchovně procítěné, mají bohatý myšlenkový základ, kam se na to dnešní člověk hrabe. Dějiny sledují vždycky to úspěšné, takže třeba na západě v podstatě znají jen luterány a kalvíny. Když ale člověk o husitství čte, vidí, že to bylo opravdu hluboké hnutí, mělo své oprávnění. My jsme tady byli první a vždycky je handicap přicházet s novými myšlenkami dřív než ostatní.
Na koncertě v M-klubu jste zpíval píseň Obešel já církví pět. Ta je vůči církevním poměrům velmi kritická.
Ta píseň není kritická jen k církvi, ale i k době a ke světu, ve kterém žijeme. Já stojím jednou nohou v církvi, jednou mimo ni. Ale obě ty nohy stojí pevně, není to tak, že bych z té církve jenom vykukoval. Píseň je o tom, že se pohybuji na té hranici, jsem plně v církvi i plně ve světě.
Vaše kázání loni vyšla v knize Boží trouba. Píšete kázání každý týden, musel jste pro knihu hodně vybírat?
Vybírali jsme ze dvou let - 1998 a 1999 - ta kázání, která se nejvíc hodila. Takže jich tam je asi polovina.
Vracíte se někdy k již předneseným kázáním?
To ne, já vždycky píšu nová kázání. Někdy se ale vracím ke stejným tématům, vznikají z toho pak celé cykly.
Budou tedy i další knihy?
Já myslím, že ne. V zemi je spousta farářů a píšou všichni. Kdyby se to všechno mělo vydávat, to by bylo literatury...
No dobře, ale vy jste známý i v mimocírkevních kruzích a vaši knihu si třeba koupí i lidé, kteří do kostela nechodí.
Dřív bylo běžné, že se vydávaly třeba postily. V naší době byla o knižně vydaná kázání nouze, takže se tím trochu zacelila mezera, ale opakovat to nebudu.
Máte nějaké nové písničky?
Máme asi šest nových, ale je spousta práce, takže nemám čas skládat další. Snad teď, když budeme mít pauzu. Někdy se mi zdá, že jsem těch písniček napsal až moc, že bych už s tím třeba mohl i přestat, ale jednu desku bych ještě rád udělal. Objíždět zem je opravdu moc náročné, nejradši bych měl nějakého nástupce, který by zpíval za mě. Od roku 1976 vlastně pořád žiju v chvatu a chtělo by to už trochu zklidnit.
Váš život se v roce 1997, kdy jste se vrátil do Prahy, hodně změnil. Chybí vám někdy Švýcarsko?
Nechybí. Byl jsem tam dlouho, po revoluci jsem se bytostně chtěl vrátit, ale z rodinných důvodů to nešlo. Bylo to pro mě opravdové blaho, když jsem byl zase zpátky tady. Do Švýcarska jezdím, mám tam děti, s lidmi z mého bývalého sboru se vídám, mám tam občas i kázání.
Koncem minulého roku vyšel pod názvem Rány zní výběr z vašich koncertních nahrávek. Vím, že se koncepce během přípravy měnila, některé písně jste vyřadil. Proč?
Deska Rány zní byla sestavena hlavně proto, aby zachytila tu dobovou atmosféru. Chtěli jsme vydat něco, co by zachycovalo publikum, náladu na koncertech, jak to pulsovalo. Nechtěl jsem ale, aby vycházelo všechno, co jsem kdy hrál. Některé věci byly jen příležitostné, k nim nemá cenu se vracet.
Co dnes z undergroundového společenství přežilo? Doba se mezitím hodně změnila.
Každý z nás starých aktérů undergroundu dnes žije jinde a jinak, máme každý dost své práce, vídáme se párkrát za rok, ale vztahy zůstávají. To společenství pořád žije.
Ve Valašském Meziříčí jste hráli poprvé?
Ano. Byli jsme už třeba ve Vsetíně, ale ve Valašském Meziříčí jsme prvně. Byly to povedené koncerty, je tady velice inteligentní a vnímavé publikum. V neděli ráno jsem měl kázání a jsem rád, že jsem u toho, když se církev snaží pomáhat těm, co na tom jsou blbě. Většinou neděle nedomlouvám, snažím se, abych nechyběl v Praze, ale když je tady Den Diakonie, udělal jsem výjimku.
 |
