Tedy téma více než vděčné, protože v těchto dvou dekádách se převratně měnily české i světové dějiny, což zdejší umělce postavilo před volbu: buď vyjít vstříc oficiální režimní estetice, nebo si udržet tvůrčí svobodu a zmizet v ilegalitě. Ti první produkovali sterilní plátna poplatná ideologickým požadavkům, ti druzí svobodně navazovali na předválečnou, kubisticko-surrealistickou avantgardu a rozvíjeli nové podněty, ať už směrem ke znovuobjevení figury nebo k abstraktní malbě.
Kdo tu je a kdo chybí
Expozice ovšem diváka svým titulem poněkud mate, protože „české umění“ daného dvacetiletí rozhodně nepředstavuje v reprezentativní šíři. Jednak se autorky omezily takřka výhradně na malbu a pominuli třeba fotografii, koláž a vlastně i sochařství a grafiku, zastoupené jen několika málo ukázkami. A jednak i v rámci preferované malby tu chybí ta nejpodstatnější jména: Štyrský a Toyen; jen okrajovými pracemi jsou přítomni další velikáni, mimo jiné Filla, Zrzavý nebo Tichý.
I tak je na co se dívat. Bohatě zastoupeny jsou práce členů Skupiny 42 (Kamila Lhotáka, Františka Hudečka, Františka Grosse a dalších), a to jak z raného období, v němž doznívala echa surrealismu, tak z období vrcholného, civilistního, zachycujícího každodenní metafyziku městské periferie. Velký prostor dostal i válečný a poválečný surrealismus: autoři ze Skupiny Ra (Václav Zykmund, Bohdan Lacina, Josef Istler) i z okruhu kolem teoretika Karla Teiga (Mikuláš Medek, Václav Tikal, Libor Fára).
Právě jejich díla, přijímající vliv Salvadora Dalího i rodící se bezpředmětné malby, nejvýstižněji naplňují první polovinu názvu výstavy: jsou to mimořádně fantomatické obrazy, krutě přesné reflexe doby, v níž vznikaly. Jejich komickým protipólem jsou vzorně socrealistická plátna dnes už zapomenutých malířů přelomu 40. a 50. let. Na jednom se buduje Stalinův pomník, na jiném kutá nový tunel; tu na nás hledí tupě nenávistným pohledem „úderník“, jinde se horečně schůzuje.
Cit pro kontrast
Ostatně podobné napětí je příznačné pro celou výstavu. Poklidné kavárenské a salonní výjevy Vladimíra Sychry, navracející se k požitkářství impresionismu, střídají expresivní plátna Jana Baucha, Bohdana Kopeckého či Alexandra Tomalíka. Meditativní, jakoby z mlhy vystupující obrazy Aléna Diviše a Roberta Piesena kontrastují s dozvuky syntetického kubismu v pracích Pravoslava Kotíka či Karla Černého. Prvky secesní zdobnosti (Zdeněk Sklenář) přecházejí v manýrismus raného Josefa Lieslera a pokračují metafyzickou malbou Aloise Wachsmana k prvním krokům v krajině abstrakce (Jiří Balcar).
Zkrátka výstava Fantomy a atomy je instalována s citem pro kontrast - a spíš než želet toho, co chybí, se vyplatí obdivovat to, co je. Není toho málo.
ČESKÉ UMĚNÍ 1938-58: Fantomy a atomy
Galerie hl. m. Prahy - Dům U Zlatého prstenu, Týnská 6, Praha 1, a Galerie Zlatá husa, Dlouhá 12, Praha 1. Autorky Olga Malá, Magdalena Juříková. Výstava trvá do 2. prosince
Hodnocení MF DNES: 70 %
