Láska tu však má erotiky zbavenou podobu romantického morytátu střiženého pohádkou Kráska a zvíře.
A film se zbytečně pokouší daný žánr vylepšit černobílým rámcem z časů "o padesát let později", odkud se kamera vrací zpět z kulis zašlé slávy do záře a lesku pařížské Opery roku 1870.
Jakmile udeří legendární hudba s temně podmanivým ústředním motivem, ožije i plátno alespoň dočasným kouzlem.
Na výpravnou scénu nastoupí mile kašírovaní sloni a dokonale protivná diva s uječeným hlasem i způsoby, herecky nejvděčnější postava snímku.
Ovšem natolik osobitý výraz si hlavní milenecký pár už nemůže dovolit. Ona je dojemně sladká panenská světice, úhledná popelka dobové romance, On vymydleně ušlechtilý princ na bílém koni.
Což sice k žánru patří stejně jako mihotavé svíce, černá stuha na růži a plavba v podzemních vodách, horší však je, že titulní hrdina v masce ani neděsí, ani démonicky nepřitahuje. Připomíná spíše samolibého chasníka z operetky než vzrušujícího "antihezouna" typu hraběte de Peyrac z Angeliky.
A hlavně: film nepřipouští ani stopu hravé nadsázky Moulin Rouge, ani záměrnou divadelní stylizaci Chicaga. Právem spoléhá na hudbu, ale původní historku bere vážně a místo vyhraněného klíče k ní se vyžívá v pečlivém popisu.
Teprve při výstupu Fantoma coby Dona Juana, kdy člověk zalituje, že roli nedostal Antonio Banderas, se záhada nudně předvídatelné filmařiny zhmotní. Příběhu o vášni – ničím jiným Fantom Opery není – chybí paradoxně právě vášeň. Tryská jen z hudby, film nejiskří, nedráždí, ani se sám sobě neusmívá.
