Inscenaci, v níž si zahraje například Jiřina Jirásková, Petr Kostka či Jana Hlaváčová, režíruje umělecký šéf divadla Martin Stropnický. Hra prý na Stropnického coby režiséra „zbyla“.
„Hostující režiséři se chtějí u nás většinou prezentovat závažnějším kusem. Mně komedie méně ambiciózní nepřipadá. Zvlášť když obsahuje i trochu víc než ,jen‘ zábavu,“ říká Martin Stropnický.
* Pokud vím, tato hra byla váš objev. Jak jste na ni přišel?
O hře jsme se dozvěděli tím nejobyčejnějším způsobem: z nabídky agentury Dillia. Jsou to zhruba dva roky.
* Jak podstatnou roli ve výběru hrál fakt, že hra počítá se čtyřmi herci zralého věku, pro které zase tolik rolí světový dramatický repertoár nemá?
Byla to důležitá okolnost. Tak druhá v pořadí. Tou první bylo moje přesvědčení, že hra má svou kvalitu.
* DiPietrův text, který se dotýká porozumění mezi nejstarší a mladší generací, patří do ranku her laskavých, rodinných. Co vás na něm nejvíce zaujalo?
Spojení laskavá hra pro mě poněkud zavání selankou. A taková Famílie není. DiPietro je obratný dramatik. Jeho hra nese téma pro všechny v dobrém slova smyslu známé. Je zpracováno vtipně, ale také s velikým citem. A právě ten cit, to porozumění pro mladou i starší generaci, ten střet dvou světů a pohledů na svět je zdrojem humoru i divácké empatie. I tak jsem si dal dost práce s úpravou. Doplnil jsem text o řadu drobných dialogů vycházejících z nabídnutých situací a přidal jsem poněkud jiný, méně „americký“ závěr příběhu.
* Jedním z leitmotivů hry je heslo „tengo famiglia“ - něco jako rodina především. Je podle vás třeba v dnešním světě diváky těšit dramatikou, která klade důraz na tradiční hodnoty?
Jak už jsem řekl, DiPietro je ke svým protagonistům citlivý. To ale neznamená, že by je šetřil! Pohybuje se na hranici tragikomedie a to je můj oblíbený žánr. Je to hra v nejlepším slova smyslu lidová. Měla by zaujmout švadlenu i pana profesora. To není malý cíl! Jde svým způsobem proti trendu drsných her nebo naopak komedií, které chtějí pouze pobavit.
* Ve hře vystupují temperamentní italští příbuzní, které dramatik konfrontuje zase s americkými stereotypy. Není to poněkud klišé?
Myslím, že tolik důležité není, co vyprávíte, ale spíš, jak to děláte. Jako klišé může někomu připadat módní hrubost nebo záliba v ošklivosti vydávaná někdy za jedinou divadelní pravdu. Klišé může být i předstíraná výlučnost. Famílie nepředstírá, ve Famílii nacházíme své blízké. A pak, považuji za těžší dobře inscenovat jiskřivý, vtipný dialog než povalit na jevišti nahé herce do navezeného bláta.
