Také napínavé, chytré, příjemné. A evropské: nikoli coby červený hadr okázale dráždící hollywoodského býka, nýbrž jako vzor nadnárodního sdělení a autorského nápadu, který mohl vzniknout v Česku, Itálii, Německu, ale i v té Americe - jen to takhle umět.
Wilbura bychom uměli zřejmě snáze, jestliže si dovedla suchý britský humor osvojit dánská filmařka Lone Scherfigová. Ač začíná černou groteskou, pokračuje přes milostný trojúhelník a končí ve vykupitelské romanci, dodržuje zásadu, že bolesti a smrti se dá jen vysmát.
Stačí jí malý rodinný půdorys, kam patří osamělá žena s dcerkou a dva bratři, přičemž jeden se věčně a marně pokouší zabít, kdežto druhý stejně zoufale touží žít. Je sice jasné, jak si štafetu odpovědnosti předají, ale naštěstí se tak děje téměř bez vynucených slz.
Film, kde si hrdinové vybírají pěkný posmrtný výhled z hrobu a něžné dotyky glosují "vypadáš jako vysavač", je šťastný film. Wilburů se ročně pár urodí - Návrat je jen jeden. Patří ke zjevením z čistého nebe, na něž malověrní už nečekali a teď se bojí nahlas dýchat, aby kouzlo nevyplašili.
Pocítit dotek talentu je radost. Před Návratem natočil Andrej Zvjagincev jen epizodu televizního seriálu, přitom však vypráví tak plynule, lehce a samozřejmě, jako jiní usínají či vstávají. Potřebuje vlastně jen tři postavy, westernově tajemného otce, který se po letech vrátí a vezme dva zmatené syny na výlet, jenž se mění v drama.
Klukovská verneovka, strašidelná detektivka, objevitelská Cesta do pravěku, to je jedna rovina příběhu - zálesácky napínavá i plná vtipu. V té druhé se vyhrocují vztahy, nevyhnutelně mířící ke krutě nedobrovolné dospělosti.
Návrat šetří slovy, některá desperátská tajemství opřádající otcovu postavu ani nevysvětlí. Nepodstatné pomíjí, podstatné vyjadřuje moderně a přitom s citem pro krásu. Tak vypadá ruský oscarový kandidát.
