Eurovision Song Contest, dříve cena Eurovize, zažila za šedesát let existence Karla Gotta v barvách Rakouska, Kanaďanku Céline Dion nastupující za Švýcary, výhru transsexuálky pod vlajkou Izraele.
O letošní vítězství ve dvou semifinálových kolech bojovaly moldavská píseň Chci tvou lásku, estonská Sbohem včerejšku, albánské Žiju, běloruský Čas, ruský Milion hlasů – vesměs v angličtině. Dvě země zpívaly Bojovníka, Island zase Nezlomného, Švédsko dodalo Hrdiny.
Vážně si je zítra bude pobrukovat celá Evropa, nebo dopadnou jako evropské Oscary, kde lidé, jež nikdo nezná, rozdávají ceny filmům, které nikdo neviděl?
Evropská píseň má chuť euroguláše, jenž smíchá národní přísady podle bruselských norem: nijakou. V téže době dává ČT Art film Oliviére, Oliviére. Podle skutečného kriminálního případu ho točila polská rodačka Agnieszka Hollandová ve Francii s tamními herci.
Je to tedy film evropský? To přece nerozhoduje; hlavně je to film výtečný, i když drsný, protože Hollandová svou práci zvládá všude. I ve Státech. I v Česku.
