Schrott v roce 1998 vyhrál soutěž Plácida Dominga Operalia a od té doby brázdí světové scény. Projektem Rojotango, který před pár lety vydal i na CD, se vyznal z lásky ke svým hudebním kořenům, k autorům jako jsou Astor Piazzolla, Pablo Ziegler, Carlos Gardel, Consuelo Velázquez a další. Večer v Obecním domě si navíc v angličtině sám moderoval, roztleskával publikum a vyzýval ho ke zpěvu, i když diváci byli spíše nesmělí.
Za sebou měl skupinu latinskoamerických a španělských hudebníků, mezi nimiž byla navíc tangem okouzlená rakouská jazzová kontrabasistka Gina Schwarzová. Nicméně divák ze střední Evropy, který přirozeně nemá možnost zažívat tango a další rytmy v latinskoamerických podnicích, si přesto mohl položit otázku, kolik skutečné autentičnosti se mu vlastně dostává. Totiž jestli to celé a nejvíc samotný Schrottův zpěv není mnohem víc učesané a elegantní exportní zboží, přistřižené na míru tradičním koncertním sálům a parketům, než syrová a spontánní výpověď o životě.
Schrott zpíval na mikrofon, takže udělat si představu o hlase v prostoru šlo vlastně jen v přídavku s klavírem, při němž pianista Federico Lechner navíc předvedl skoro akrobatický výkon: levačkou hrál na klavír a pravačkou tahal harmoniku opřenou o nohu. Schrott má každopádně od přírody atraktivní temný hlas, který mu zní v plné barevné kráse a plnosti, a do zpěvu rozhodně vkládá vášeň, třeba v písni Bésame Mucho nebo Hasta siempre, oslavující Che Guevaru.
Možná je tato vášeň poněkud navoněná, nicméně i kdyby byla, pořád to bylo lepší než výkon české sopranistky Michaely Gemrotové, která si se Schrottem zazpívala jednu píseň. Měla ovšem tak nepřirozeně sevřené hrdlo, že to znělo prapodivně. Ani jako latinskoamerická hudba, ani jako muzikál, ani jako opera. Vedle ní byl Schrott příkladně uvolněný. Snad ho příště uslyšíme v jeho operním repertoáru.
