Jedna ze stále nejaktivnějších hvězd zlaté hudební éry 60. let přichází s novým albem Old Sock. Kytarista a zpěvák Eric Clapton i tentokrát vsadil výhradně na neautorské písně. A se škatulkami si dělal hlavu snad nejméně z celé svojí rozsáhlé diskografie. V jejich popření lze skoro spatřovat až jakýsi postmoderní úmysl.
Paradoxně jediný ze standardních "claptonovských" hudebních stylů, který na albu v podstatě není zastoupen, je blues. Myšleno tedy klasické blues v takzvané "dvanáctkové" formě s exponovanou elektrickou kytarou. To ovšem na výsledku nakonec vadí nejméně. Bluesových nahrávek má Clapton na kontě spousty a v žánru už on sám těžko řekne něco nového.
Jak z francouzských filmů
Je však zajímavé, že se na Old Sock kytarista po dlouhé době ve větší míře vrátil k reggae – v čisté formě nebo alespoň v podstatných dotecích se ozývá hned ve čtyřech písních, to je celá třetina desky. S hybným a odlehčeným rytmickým spodkem se Claptonovi vždycky pracovalo dobře a hned úvodní Further On Down The Road z dílny krále world music Taj Mahala, který zde i hostuje, album velmi pozitivně startuje.
Když už je řeč o hostech, Clapton si na Old Sock pozval kromě vlastní kapely, jejíž ozdobou je pedal steel kytarista Greg Leisz, který svým nástrojem krásně barví swingové a countryové songy, také několik dalších zajímavých muzikantů.
Eric Clapton & JJ Cale
Objevuje se zde Claptonův vzor, kytarista J. J. Cale, v hodně uhlazené společné nahrávce jeho starší písně Angel. Píseň Gotta Get Over, kterou napsal dlouholetý kapelník Claptonova doprovodného bandu a koproducent alba Doyle Bramhall II a která je ve své přímočaré rockovosti jednou z nejlepších nahrávek alba, oživuje svými soulovými vokály veteránka Chaka Khan.
Eric Clapton: Old SockVyd. Universal 2013 |
V baladě Still Got The Blues, nejslavnější skladbě zemřelého a poněkud přeceňovaného kytaristy Garyho Moorea, hraje báječně na hammondky Claptonův generační souputník Steve Winwood. Mimochodem, jejich verze známého "nočního hitu" posouvá náladu až kamsi k hudbě z francouzských filmů ze 60. let a použití akustické kytary s nylonovými strunami do slavné melodické vyhrávky je téměř geniální nápad.
A nakonec host, o kterém se nejvíc mluví: Paul McCartney. Dává si s Claptonem swingující duet All Of Me a je zajímavé, jak oba "staří pardálové" ve svém věku dospěli ke stejnému druhu nostalgie za hudbou, již v Británii poslouchali ze starých šelakových desek. Viz předchozí Claptonovo i poslední McCartneyho album (na němž ostatně Clapton hostoval).
Producent by neškodil
Eric Clapton v Praze roku 2006
Album Old Sock má však i několik záporných bodů. Pokud pomineme doslova pekelnou titulní stránku obalu, jedním z nich je druhá Bramhallova písnička Every Little Thing, jejíž text je plný příšerných velkých slov a vše korunuje nevkusný sboreček Claptonových dětí.
Druhým je průměrnost a jakási bezpohlavnost Claptonových pokusů o hraní klasických meziválečných písní dvojic Hammersteina a Kerna či bratří Gershwinů. Zde se ukazuje, že nestačí jen "chtít".
A zatřetí to nejdůležitější: ačkoli je žánrovost nepochybně překonaný a zbytečný požadavek, přehnaná rozpaženost prostě albu ubírá na tahu a výstavbě. Když bezprostředně po sobě zní vyšlechtěná balada, odrhovačka jak z americké hospody a rozhoupané reggae, je to trochu zahrávání si s posluchačovou trpělivostí. Externí producent by v tomto smyslu rozhodně neškodil.
