Energický návrat Heleny Vondráčkové

Rok 2000 byl pro Helenu Vondráčkovou up and down, tedy nahoru a dolů. Ve třiapadesáti se její kolegyně přesunují většinou do pořadů pro pamětníky či na okraj zájmu. Ona to vzala naopak - natočila vysloveně taneční album a za podpory mohutné reklamní kampaně zahájila návrat na výsluní. I se změnou image a úspornými róbami. Od roku 1965, kdy se coby naivní dívenka stala zlatou slavicí, nezažila větší jízdu.

Minulý rok vám přinesl mnoho úspěchů, ale také asi velké vypětí. Kde na to berete energii?
Popravdě - zrovna onehdá mi došla, když jsem se nemohla narovnat. Příliš prudce jsem zvedla plný koš prádla a vyhodila jsem si plotýnku. Ale odkud se bere ta energie, která mě žene dopředu, to nevím. Je to asi částečně dané geneticky. Maminka byla podobná. A také je to možná tím, že žiju na venkově mimo městský stres a blázinec. Obrečela jsem to, když jsem se stěhovala z Prahy, ale teď bych neměnila. Ráno otevřu terasu a mám před sebou zahradu, krásný vzduch, pole, lány, jdu se projít se psem. Asi mi to dodává energii. Jinak se snažím udržet si kondici sportováním.

Jaký to je pocit vidět u silnice své billboardy?
Byla jsem úplně v šoku. Za šestatřicet let, co zpívám, jsem je ještě neměla. Na Bali jsem se seznámila s panem Josefem Koktou, který se zabývá billboardy. "Cože, divil se, vy je ještě nemáte? Tak je budete mít," řekl. A tak se i stalo.

Profil

Helena Vondráčková

Datum narození
24. červa 1947

Kariéra
profesionální dráhu začala v roce 1964, Zlatý slavík 1965, v letech 1968 až 1970 členka skupiny Golden Kids (spolu a Martou Kubišovou a Václavem Neckářem), samostatná kariéra s různými doprovodnými bandy, od roku 1985 se skupinou Bacily

Filmy
Šíleně smutná princezna, Romance za korunu, Jen ho nechte, ať se bojí

Byl to váš sen?
Tak trochu ano. Když jsem kdysi viděla masu billboardů s Celine Dionovou, řekla jsem si: ti vědí jak na to. Vzhledem k tomu, že dnes se desky prodávají méně, je každá taková aktivita důležitá. To není o tom, že by se člověk rád viděl na billboardech. Jen jsem si přála, aby mé nové album bylo umocněné dobrou promokampaní. Povedlo se to nad mé očekávání skvěle.

Jste přece dostatečně známá.
To dnes nestačí. Reklama musí být úderná, prvoplánová, aby lidi  okamžitě věděli: vyšla nová deska.

Až tak, že jste si nechala vymyslet stylizaci, která je spojená s novou  deskou?
Ano, ale s tím, že jsem byla každou vteřinou u toho. Vizážista Zdeněk Fencl a fotograf Tomáš Beran přinesli návrh obalu včetně barev a fotek. Dodali ho firmě na klíč, ovšem po konzultaci se mnou.

Stylizace s šálou kolem těla je docela odvážná. Chtěla jste mít  provokativní image?
Trochu ano, ale v žádném případě neměla být vulgární. Vše vznikalo spontánně při focení. Vybírali jsme z několika variant a tato se nám zdála k obsahu desky nejpříhodnější.

Ale někteří lidé byli lehce v šoku...
Trochu šokovat je vždycky dobré.

Budete se té stylizace držet?
Deska Vodopád míří k mladší, tanečnější hudbě. Naopak role dámy se hodila spíše do newyorské Carnegie Hall. Tam jsem si samozřejmě nevzala šaty, které odhalují nahý pupík. Kostýmovou stylizaci prostě podřizuji hudbě.

Kdo vás inspiroval? Cher?
Asi ano. Stejně jako ona mám vztah k tanečnímu zpracování  písniček.

Vaše aktivity teď míří znovu do zahraničí. Cítíte obnovený zájem ruského, německého nebo polského publika?
Byla jsem překvapená, že lidi si mě pamatují. V Rusku se ke mně chovali jako ke hvězdě. Měla jsem tiskovku, na které byli novináři z dnes již samostatných států bývalého Sovětského  svazu. O naší současné muzice už nevěděli nic. Znali Karla Gotta, mě, maximálně Jiřího Korna nebo Josefa Laufera. Dostala jsem nabídku na velký koncert v Moskvě. Určitě se s nimi domluvím. Rádi bychom otevřeli otázku produkce alba. V Polsku už to jede. Tam mi loni na jaře vyšlo album Zlota Helena a tamější firma projevila zájem o desku Vodopád, kterou bych měla částečně nazpívat v polštině. Společně s polským divadlem Elita odlétáme v březnu do Chicaga, kde budeme hrát pro polské krajany.

Nové hvězdy teď produkují (a tradiční drží nahoře) hlavně muzikály - jaký k nim máte vztah?
V šedesátých letech mne to ještě nebralo. Tehdy jsem začínala kariéru, asi bych se na to pěvecky necítila. Snad později. Hodně mě inspirovala Barbra Streisandová svojí všestranností. Ale přání zazpívat si ve světovém muzikálu bylo nesplnitelné. Dovedete si představit, že bych tenkrát vzala pas a odletěla si jen tak do Ameriky? Já ne. Musela bych dlouhodobě působit v zahraničí bez možnosti návratu. To jsem nechtěla riskovat.  Kromě toho naše rodinné pouto bylo natolik silné, že bych nedokázala odejít a způsobit svým blízkým starosti.

Ale prý jste mohla zpívat v mezinárodní skupině Les Humpries Singers?
To byla podobná situace. Musela bych zůstat venku. Jenže u Les  Humpries Singers bych byla sborová zpěvačka. Doma jsem měla  možnost sólové kariéry. Jistě, nabídka to byla ohromná, lákavá,  ale není všechno zlato, co se třpytí.

Ještě k těm muzikálům - ty současné vás nepřitahují?
Přitahují, jenže já již těžko mohu přijmout roli, která není adekvátní mému věku. Sílu i chuť bych měla. Dostala jsem nabídku na roli královny v Hamletovi. Muzikál se mi líbil, ale zdálo se mi, že bych se v něm plně neuplatnila.

Už nějakou dobu nebydlíte v Praze, ale v Řitce - prý tam organizujete úklid v obci?
(smích) Asi jsem něco jako tamější postrach. Sousedi už vědí, že nemám ráda nepořádek. Každý rok jsem zavedla očištění Řitky.  Starosta obstará kontejner a přidají se k nám i děti. Sesbíráme z okolí vše, co lidé odhodí do příkopů nebo kamkoli jinam. A musím říci, že za poslední roky se vesnice pozvedla. Jsem ráda, že k tomu můžu přispět. Když nám chtěli zřídit v okolí skládku, zmobilizovala jsem celou Řitku.

Chodila jste s petičními archy?
Jezdila jsem s nimi na kole. Sebrali jsme tolik podpisů, že jsme v obecní radě získali místo pro svého člověka. Už s námi nemohli dělat, co by chtěli. Tak mi řekněte, ta skládka měla být v širém poli, v sousedství golfového hřiště a brdských lesů. Přitom za kopcem v Řevnicích už je jedna perfektní skládka v provozu, stará se o ni firma se zahraniční účastí. Nám bylo jasné, že šlo o nějaký praštěný výmysl. Nakonec jsme tuhle bitvu vyhráli a jsme na to také pořádně pyšní.

Máte čas na svou zahradu?
Ten čas si vždycky najdu, i když jsem se skoro celý rok nezastavila. Zahrádka je pro mě totiž velká relaxace.

Tenis je také relaxace a nedaleko od vás bydlí rodiče Martiny Navrátilové. Už jste ji na kurtu porazila?
Cha cha. Díky jejím rodičům jsem ji poznala osobně a velmi si jí vážím. Asi před dvěma lety jsme hrály exhibiční čtyřhru v Praze. Byla ke mně velmi ohleduplná a posílala mi takové decentní míče. Náš tenis má jedno společné - v létě chodím denně na kurt v Řevnicích, kde Martina začínala. Jinak mě tahle hra udržuje ve formě a tenis se stal mým nejoblíbenějším sportem.

Vraťme se k hudbě - jak berete anketu Český slavík?
Je to prostě jenom anketa popularity a tak ji beru. Je moc dobře, že existuje, ale nemá mnoho společného s uměleckým hodnocením. Tak to prostě je - problém je jediný, že si to mnozí lidé někdy pletou, že si pletou anketu popularity a umělecké hodnocení.

Jednou jste také řekla, že byste sice ráda byla zlatou, nyní tedy českou slavicí, ale více vás těší, že trváte. To trvá?
Jistě. Jednoho zlatého slavíka mám, toho si oprašuji, a vždy si vážím každého hlasu, který mi byl poslán. Loni mě velmi potěšilo třetí umístění.

Svého Zlatého slavíka jste získala v pětašedesátém. Na scénu jste vstoupila rok před tím. Tak raketový start k vysoké popularitě u nás není v této době možný. Proč?
Dnes je trh přesycený. Já jsem měla štěstí, že mladá naivní dívka chyběla v tehdejším spektru populární hudby. Kromě toho se mi v divadle Rokoko, kam jsem hned po maturitě nastoupila do angažmá, dostalo ohromné péče tří "V", jak se tehdy dirigentovi Josefu Vobrubovi, televiznímu režisérovi Jaromíru Vaštovi a řediteli divadla Rokoko Darku Vostřelovi říkalo. Starali se o nás perfektně. Teď už mluvím o Martě Kubišové a Vaškovi Neckářovi. Měli jsme servis jak na stříbrném tácu. Psali pro nás nejlepší textaři, skladatelé, starali se o nás nejlepší choreografové. Byl to skvělý odrazový můstek.

Když jste s Martou Kubišovou a Václavem Neckářem zpívala v Golden Kids, prý jste se vzpírala roli naivky, která vám byla  předepsána.
Jako naivka jsem se nikdy necítila, i když mých sedmnáct nebo osmnáct let byl věk adekvátní této roli. Marta Kubišová hrála vampa, Vašek klučíka. Byla to ojedinělá konstelace. Když jsme přijeli na přehlídku MIDEM do Cannes, měli jsme obrovský úspěch. Možná by nás - nebýt razantní změny politického klimatu - čekala světová kariéra.

Nicméně prosadila jste si svou a přestala být naivkou...
Ano, protože jsem přesvědčila našeho tehdejšího producenta Bohuslava Ondráčka, že mám na víc. Na mé přání mi napsal náročnější píseň Zpěv náš vezdejší. V Karlíně na představení Micro Magic Circus jsem ji poprvé zazpívala a on to ohodnotil slovy: hmm, asi jsi měla pravdu. Asi to taky zvládneš.

Vy jste tenkrát netíhla k sólové kariéře?
Ne. Myslím, že Marta se chtěla osamostatnit jako první. Neřekla nám to nahlas, ale dostávala spoustu nabídek ze zahraničí. Jenže pak přišel srpen 1968. Marta, která se angažovala politicky,  nesměla vystupovat.

Což byl konec Golden Kids...
Ano, to byl konec Golden Kids. Asi tři čtvrtě roku jsme čekali a snažili se jí pomoci. S Vaškem Neckářem jsme došli až na Hrad, kde nám paní Klusáková řekla: Děti, běžte domů, stejně vám nikdo neřekne pravdu, tohle je prohraná bitva. Marta nám napsala dopis, ve kterém nás žádala, abychom pokračovali bez ní, že si svůj problém vyřeší sama a že to asi nebude do zítřka. Dobře věděla, že nemáme žádné zázemí. Nemohli jsme si sednout na chodník a dále čekat. Někteří neinformovaní lidé nám to měli za zlé, ale bylo to zbytečné osočování. Nějakou dobu jsme zpívali s big bandem, pak si Vašek založil skupinu Bacily a nakonec jsem se osamostatnila i já. To bylo v roce 1971.

Mick Jagger má písničku She Is The Boss, Ona je šéf. Jste šéf?
Říkají to o mně. V jistých věcech dovedu jednat velmi rázně a cíleně. Možná si někteří lidé myslí, že jsem příliš vehementní. Dovedu si prosadit, co chci. Musela jsem taková být - nikdy jsem za sebou neměla mafii, ani nikoho z velkých manažerů a kapelníků typu Štaidla, Janečka nebo Vágnera. Pracovali pro mě lidi, kteří se v umění nevyznali a jimž by se dalo říkat sekretáři. Pomáhali mi s organizační stránkou věci. Já jsem v té době byla sama a tak jsem se manažerskou práci naučila. Prostě jsem ji okoukala. Byla to nutnost. Všichni by mě převálcovali. Možná proto jsem byla ve slavičích anketách druhá nebo třetí. Karel Vágner mi jednou řekl: stejně si tě vážím, jsi bojovník.

Co budete dělat, až přestanete zpívat?
Možná by mě bavilo dělat manažerku nějakému mladému objevu. Myslím, že bych to uměla.

Jak vážně o tom uvažujete?
Zatím jsem zaplavena prací. Hanuš Bunzel, jeden z prvních  velkých manažerů, říkal: nejdůležitější jsou kontakty. Měl  pravdu. Já jsem si je vybudovala i v zahraničí, ačkoli v minulosti mi to mnozí lidé vyčítali. Prý jsem vystupovala víc v cizině než doma.

Co byste dělala, kdyby osud rozhod jinak a nezačala vaše pěvecká kariéra? Učitelku hry na klavír?
V období maturity jsem koketovala s tím, že bych studovala  konzervatoř nebo jazyky. Pak jsem přece jen dala přednost zpěvu.

Jako manažerka se také musíte domluvit - kolika jazyky vlastně hovoříte?
Německy, anglicky, polsky, rusky - a francouzsky již s obtížemi.  Přitom jsem z francouzštiny maturovala, byl to můj  nejoblíbenější předmět. Chybí mi konverzace, člověk rychle zapomíná.

Oblíbená otázka - zpívala jste japonsky?
Japonština mi šla snadněji než maďarština. Pamatuji si píseň z roku 1972, kdy jsme se skupinou Strýci byli na prvním turné v Japonsku. Nedávno jsem ji zpívala japonskému ambasadorovi, když jsme vystupovali pro nadaci Zuzany Baudyšové. Velvyslanec říkal: je to bez chyby. Měla jsem radost. Polsky mluvím tak, že mi všichni rozumí a občas řeč prokládám českými slovy. Polákům je to sympatické, češtinu mají rádi.

Jste jedna ze zpěvaček, které o kolegyních mluví vždycky jenom v dobrém. Je možné, aby se konkurentky přátelily?
Určitě. Víc konkurenčních tlaků a nedorozumění do toho vnášejí  lidé z blízkého okolí včetně manažerů. Už jsem si to několikrát  ověřila. U nás je místa dost pro všechny zpěvačky. Nedávno jsem se spřátelila s Věrou Martinovou a slíbily jsme si, že spolu půjdeme cvičit do posilovny. Mé dlouhodobé přítelkyně jsou Marta Kubišová nebo Maryla Rodowiczová. S Jitkou Zelenkovou se známe třicet let. Na zájezdu s Amforou, kde není místo pro  superluxusní pohodlí, spolu i bydlíme. A pak si v Blesku přečtu, že jsme lesbičky.

Jak to snášíte? Už jste podala na nějakou redakci žalobu?
Ne. V některých případech jsem možná udělala chybu. Šlo o velmi tvrdá osočení. Teď bych je možná žalovala. Některým nesmyslům, které můžu vyřešit osobně, se zasměju, ale jsou věci, které jsou zásadní, a tam si už nenechám nic líbit.

Co si nenecháte líbit?
Zatím to ještě nechci říkat.

Máte pocit, že jste kvůli kariéře přišla o spoustu normálních věcí - to je přece častý námět článků o vás?
Na horší momenty člověk nakonec zapomíná, ale stejně si nemyslím, že bych o něco přišla nebo že by mi život rychle protekl mezi prsty. Ale třeba rok 2000 byl naprosto výjimečný. Nikdy jsem neměla takové výkyvy. Začalo to deskou Zlatá Helena v Polsku, v létě přišly Sopoty, koncert v Opeře s mladými kolegyněmi, natáčení nové desky v Belgii, vystoupení v Carnegie Hall, dostala jsem čtyři zlaté desky. Do toho přišly hrozné propady co se týče osobních věcí. Opustil mě báječný kamarád, pak maminka, a když jsem se vrátila z Carnegie Hall, zemřela i teta. Rok 2000 byl pro mě jako sinusoida, šlo to prudce nahoru a pak zase dolů, up and down, up and down.

Dostáváte se z malérů prací?
Jedině. Práce mě motivuje a dává mi sílu.

Ve světě jste potkala spoustu lidí z branže. Kdo vás nejvíc oslovil?
Producent Michaela Jacksona Quincy Jones. Společnou fotografii oprašuji dodnes. Byl členem poroty na festivalu Zlatý Orfeus v Rio de Janeiru. Patti Austinová, ze které udělal hvězdu, tam se mnou zpívala. Šli jsme se podívat na tržiště, doprovázela ho  pěkná vysoká blondýna. Potom vzpomínám na skladatele Lese Reeda, který mě slyšel v Riu. Natočila jsem tři jeho písně. Sice to  nebyly bomby, ale zpívat písně Lese Reeda, který psal pro Toma Jonese, komu se to podaří? Jedno přání se mi splnilo nedávno. Podala jsem ruku Chrisi Reovi. Mám všechny jeho desky, miluju jeho sexy hlas, a když jsem se dověděla, že spolu budeme vystupovat ve stejném televizním pořadu, byla jsem z toho úplně hotová. V zákulisí jsem mu říkala, že jsem nazpívala jeho píseň Driving Home From Christmas. Očividně ožil, bylo vidět, že jsem ho potěšila, a vzal si mou vánoční desku na památku.

A co říkáte své neteři Lucii Vondráčkové?
Sleduji ji a fandím jí. V žádném případě nedělám tu chybu, abych ji protěžovala a šlapala jí cestičku, jak si mnozí lidé myslí. Tím bych jí spíš ublížila než pomohla. Lucka je naprosto samostatná a ví, co chce. Možná není typem zpěvačky, která  exceluje s velikými hlasovými dispozicemi, ale je výborná herečka, komička, je pohybově velmi nadaná, a proto má budoucnost před sebou.

Máte životní krédo, motto nebo větu, které se držíte?
Přej a bude ti přáno.

A ještě jedna otázka - vadí vám vtipy o blondýnkách?
Nevadí. Směju se jim asi i proto, že nejsem blondýna.

Helena Vondráčková: Vodopád

Helena Vondráčková 1

Helena Vondráčková 2

Helena Vondráčková 3