Který film je a který není opravdu "legendární", o tom lze diskutovat donekonečna s jedinou jistotou - žádní dva libovolně vybraní jedinci se pravděpodobně nikdy neshodnou. Paolo d´Agostini si je toho vědom a nedělá si "patent" na závaznost svého výběru. Nikoli náhodou se úvod knihy jmenuje Všechny klasifikace jsou sporné.
"Všechny klasifikace jsou sporné. Podobné seznamy jako tento se sestavují už celá desetiletí, ne-li déle, vždyť jen letmý pohled na internet vám jich nabídne neuvěřitelné množství. A každý takový seznam, ať už je to Top deset, sto nebo dokonce tisíc, se samozřejmě stává předmětem kritiky, zklamání a nevole - jak z výběru samého, tak z nevyhnutelných opomenutí."
Už v tomto úvodu osvědčuje d´Agostini to, co posléze následuje v jednotlivých "profilech" jednotlivých filmů: totiž dar pregnantní zkratky. To když na pouhých čtyřech stranách z rychlíku, ale přesně a čtenářsky velmi vstřícně vylíčí v trendech i konkrétních faktech dějiny světové kinematografie, aby přiblížil své myšlenkové pochody při výběru filmových děl, která mezi "legendární" zařadil.
Němému filmu se d´Agostini věnuje jen velmi okrajově, to nepřekvapí tolik, jako poměrně slabé zastoupení zejména americké kinematografie mezi dvěma válkami: do roku 1945 včetně kniha obsahuje pouhých dvacet filmů, což je s podivem zvláště vzhledem k tomu, že i sám autor přiznává dějinotvorný význam "zlaté éře Hollywoodu" 20. a 30. let.
Národnostní rozdělení zastoupených snímků je vcelku logické: drtivou většinu tvoří kinematografie americká resp. anglofonní, čtrnáct filmů je italských, osm francouzských, pět německých, dva japonské a španělské, po jednom "dodali" Švédové, Rusové a Číňané (jména zastoupených režisérů si asi každý snadno domyslí).
Žánrově i co do myšlenkové závažnosti autor vybírá skutečně bez předsudků a lze mu dát za pravdu - mluvíme-li o "legendárnosti", nepochybně tu má své místo Ingmar Bergman vedle Sergia Leoneho a Občan Kane vedle Jamese Bonda.
A není ani důvod se podivovat nad zařazením filmů z nejnovější doby. Je to riziko každého sestavovatele podobného seznamu, že možná třeba po Pirátech z Karibiku, kterými kniha končí, za dvacet let neštěkne ani pes. Je to přece jen hra, jakkoli filmový kánon doby svého vzniku v mnoha rysech odráží.
Velkoformátová publikace staví nejen na textu (který je sice stručný, ale zjevně fundovaný a čtivý), ale zejména na obrazové složce, která vysoko nad "písmenky" převažuje. Kvalitní tisk i fakt, že snímky byly podle nakladatele převzaty přímo z originálních políček filmů, přispívá k dobrému pocitu z knihy už při prvním letmém nahlédnutí.
O to víc zamrzí nedostatky, postřehnutelné "na druhé oko": literní chyby a občasné logické nedostatky, svědčící o nedostatečně provedené korektuře, ale i "nestandardní" místa v grafické úpravě (některá jsou zřejmě, pravda, převzata z originálního vydání). Kniha, která má šanci zaujmout široký okruh čtenářů od svátečních diváků až po kinofily, by si větší péči rozhodně zasloužila.
Paolo d´Agostini: Legendární filmy
přeložili Eva Hejlíčková a Jan Hanzlík
vyd. Mladá fronta, 600 stran
