Elegantní, milá, ale temperamentní dáma, která minulý týden oslavila šedesátiny, účinkuje často v českých filmech (Návrat ztraceného ráje, Pelíšky) a od roku 1996 hostuje v Praze (nyní v Činoherním klubu). „Když zkoušíme osm deset hodin, má nejvíc nárok už nemít sílu. Ale ona nás vždy podrží a i těsně před tím, než vcházíme na jeviště, se od ní nabijeme energií,“ popisují svou učitelku Vášáryovou studenti herectví v Bratislavě.
Držitelka Ceny Alfréda Radoka z roku 1996 za hlavní roli ve hře Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss nastudovanou v Divadle Na zábradlí chtěla být prodavačkou v cukrárně, studovat astronomii, psychologii, dějiny umění či jazyky. O tom, že bude herečkou, rozhodli rodiče.
„Když se blížily přijímací zkoušky, byla sestra velmi nešťastná a nechtěla do Bratislavy vůbec odjet. Tehdy dostala od otce poslední facku,“ vzpomíná na rozhodující okamžik v Emíliině životě sestra Magda, herečka a diplomatka.
„Začala jsem studovat, ale považovala jsem to za dočasné řešení. Múza mě ve škole oslovovala především možností být v Bratislavě, číst co nejvíc, aby mě intenzivně nepronásledoval pocit méněcennosti, že studuji herectví,“ popsala Emília Vášáryová začátky své kariéry v práci, s níž se v roce 1994 úspěšně ucházela o docenturu v oboru herectví.
Dívky nadané zvláštním osobním kouzlem si všímali nejen spolužáci (pamětníci tvrdí, že ji všichni milovali), ale i filmoví režiséři. Po jednovětném debutu („Už idem, tetka“) v maďarsko-slovenském filmu Deštník svatého Petra přišly už ve druhém ročníku VŠMU nabídky vážnější. V roce 1960 mělo premiéru drama Na pochodě se vždy nezpívá a o dva roky později ji režisér Jiří Krejčík obsadil do role ošetřovatelky ve filmu Půlnoční mše.
„Režiséři Krejčík a Jasný či herci Vlastimil Brodský a Jan Werich přímo ovlivnili můj osobní život, způsobili i to, že se můj pohled na hereckou profesi začal měnit,“ vzpomíná dnes první dáma slovenského divadla na spolupráci při filmu Až přijde kocour (1963), oceněném v roce 1964 na festivalu v Cannes. V šedesátých letech objela s „Kocourem“ a dalšími snímky, například Bláznovou kronikou (1964) režiséra Karla Zemana, kus světa. Od té doby šla krásná, štíhlá a fotogenická herečka z role do role. Byly roky - například 1974 - kdy stihla natočit šest inscenací, trojdílné Buddenbrookovy, dva filmy a v divadle nastudovat dvě ze svých klíčových rolí, Natašu v Tolstého Vojně a míru a Anděla v dosud nejreprízovanější hře Slovenského národního divadla - v muzikálu Na skle malované.
Aktivní hereckou dráhu Vášáryové, jež je od roku 1964 členkou Slovenského národního divadla, nenarušilo ani sedmiměsíční poslanecké intermezzo ve Federálním shromáždění ČSFR, ani rodina. Už dva a půl měsíce po narození prvního syna Tomáše (1969) zkoušela v divadle roli Salome. Poprvé se vdala v roce 1968 za muže, jehož znala tři týdny. Vychovala s ním jeho tehdy dvouletou dceru Evu, jíž předtím zemřela matka. V roce 1979 se provdala za kostýmního výtvarníka Milana Čorbu, s nímž má syna Juraje (1978).
 Záběr z filmu Pelíšky |
 Slovenská herečka Emília Vášáryová si před představením Návrat do pouště v šatně čte poznámky ke scénáři hry. (14. května 2001) |
 Herečka Emília Vášáryová. |
 Emília Vášáryová a Petr Nárožný v divadelní hře Návrat do pouště, kterou uvádí Činoherní klub. |
