RECENZE: Král rock’n’rollu pozlatil slavné písničky Dylana či Simona

V záplavě archivních alb, kompilací a reedic Elvise Presleyho, které vycházejí dodnes snad každý měsíc, se občas objeví nečekaná perla.

Král rokenrolu Elvis Presley | foto: Miss Tennesee

Elvis Sings...

Sílu sledovat, jaké desky Elvise Presleyho stále vycházejí, má asi jen skalní fanoušek, který nemá na starosti nic jiného. Mnohé z nich kopírují stará vydání, kompilace se sestavují podle různých klíčů. Čerstvá novinka Elvis Sings... by mohla třeba nést podtitul Slavné písně, které proslavili jiní zpěváci. A rozporuplný král rock'n'rollu jim vtiskl svoji nepřeslechnutelnou pečeť.

Elvis Sings...

90 %

Elvis Presley

Vyd. Sony Music 2014

Album láká na obalu na jména jako Bob Dylan, Beatles nebo Ray Charles. Písně všech, i mnohých jiných, Elvis nazpíval ve studiu nebo interpretoval na koncertech a jsou rozesety na různých jeho četných řadovkách, případně zněly v televizních pořadech. Na album se pěkně pohromadě vešlo třiadvacet z nich. A v drtivé většině skýtají skutečně labužnický poslech, i přes nevyrovnanou zvukovou kvalitu, danou dobou a okolnostmi vzniku.

S holčičím jekotem

Album mimochodem vyvrací jednu zavedenou mystifikaci. Totiž tu, že ve druhé polovině 60. a v 70. letech Elvis Presley už jen karikoval sebe sama a neměl co nabídnout. Velká část zde uvedených nahrávek totiž pochází právě z té doby a zpěvák na nich projevuje velké vcítění do toho, co se tenkrát hrálo.

Ať už šlo o volbu jeho samého, nebo producentů (druhá varianta je samozřejmě pravděpodobnější), svědčí to o dobrém vkusu. A ačkoliv se podoby písní vesměs velmi přibližují originálům včetně aranžérských fines, zpěvákův hlas, rytmické cítění a jeho dokonalé a osobité frázování nahrávky posouvají za hranice běžných coververzí.

To slyšíme třeba hned v úvodní Promised Land, rhythmandbluesově rozpohybované písni Chucka Berryho, které zpěvákův hlas dodává velký rock’n’rollový odpich. V My Babe, klasickém bluesovém stadardu z repertoáru Little Waltera, interpret doslova ztělesňuje sex.

Živá nahrávka, které nechybí holčičí ječení, dokládá fakt, jak "černé" měl zpěvák hudební cítění, ale zároveň jak moc byl "svůj". Protože žádný bluesman z Chicaga by to prostě tímhle způsobem nezazpíval.

Chlapský projev

Za lahůdku alba lze označit známou Dylanovu Don't Think Twice, It's All Right. Folksong, postavený v originále spíš na vyprávění, dokázal nafrázovat tak, že z jeho partu jde husí kůže a i z minima základní melodie vybrousil zážitek.

U písní, které naopak na klenutých melodiích staví, jako Bridge Over Troubled Water, to měl jednodušší. Mohl vystavit na odiv svůj rozsah a dodat vlastní, opravdu chlapský projev, který se v tomto konkrétním případě zásadně liší od andělského hlásku původního interpreta Arta Garfunkela. Vypadá to jen jako vnější znak, ale takové podání zcela mění vyznění nádherné Simonovy písně.

Z folkového ranku dominuje ovšem také Early Mornin' Rain, kterou proslavilo trio Peter, Paul And Mary a do níž se Elvis položil celým svým citem. Naproti tomu ve Words od Bee Gees a beatlovské Something je možná jeho sice typického, ale nepříliš vábného zalykání až příliš. To však kvalitě většiny alba není na závadu.