Jeho choť Ela Ripellinová, která budoucího manžela poznala jako mladého učitele na pražském Italském kulturním institutu - kam docházela na kurs italštiny -, se do Prahy po roce 1989 vrací opakovaně. Letos 28. října převzala na Pražském hradě za svého muže medaili Za zásluhy. A před několika dny naslouchala v pražské Viole veršům, které manžel věnoval jí a jejím dětem. Ostatně - přesně tak to Ripellino ve své Magické Praze předpověděl.
Jak jste nesli, vy coby rodačka z Prahy a váš manžel, velký obdivovatel její kultury, nucené odloučení od tohoto města?
Byli jsme smutní, nostalgií takřka nemocní.
Může medaile Za zásluhy něco z toho odčinit?
Cítím ji jako poctu, poděkování. Angelovi i sobě. Mnohé překlady z češtiny jsme dělali společně, zvláště prózu. Například Hrabala jsem nejdříve převedla já, a manžel to pak upravoval do dokonalé, literární italštiny. Výběr však byl vždy na něm, často i navzdory mým pochybám, zda dílo bude mít v Itálii úspěch. Takto mě přinutil například k překladu Fuksova Spalovače mrtvol či k textům Věry Linhartové. I v poezii jsme se rozcházeli. Já jsem stále sentimentálně recitovala Nezvala a on - sám básník - mířil citově k Holanovi. Svým způsobem je to paradoxní: můj manžel, extrovertní Sicilián, rodák z Palerma, a vedle toto metafyzický, skrývající se Holan... S překládáním Holana jsem pak pokračovala sama po manželově smrti. Ujala jsme se i Seiferta, Hrabala, loni mi vyšel překlad textů o divadle od Josefa Svobody.
Právě Holan složil poklonu češtině vašeho muže. Tvrdil o něm, že ovládá perfektně žižkovštinu a hanáčtinu.
Trochu přeháněl. Manželova mluvená čeština měla zvláštní strohý, zkracující akcent. Jiří Trnka si zase například myslel, že pochází z Ostravy.
Magická Praha vnikala od konce padesátých let ještě pod pracovním názvem Pražská alchymie. Už tehdy zachycovala Prahu nenávratně zmizelou. A tím spíše pak v roce 1973, kdy byla dokončena. Uvědomovali jste si, že česko-německo-židovské město již neexistuje?
Samozřejmě, ale já patřím k těm, kteří Prahu takovou zažili. Matka byla z Prahy, otec z Hané, a u nás doma se četly německé noviny, chodili jsme do německé, dnešní Státní opery. A tímto pohledem jsme Prahu s manželem nikdy nepřestali vnímat. Kromě toho Magická Praha, to není žádná umělecká imprese, ale kniha naplněná historickými fakty. Lidé mi dokonce občas řeknou, byť se mi to příliš nelíbí, že to je nejlepší bedekr o Praze, který znají.
Prahu váš manžel obdivoval. Ale jak to bylo s Čechy? Svůj rozbor Haškova Švejka dovedl v Magické Praze až k určitému zobecnění. Píše: "Řekněme, že Švejk zosobňuje Prahu a její obyvatele tak dlouho porobené... Taková (Švejkova) hraná poslušnost s sebou nese ponižující průvodní zjevy: ochotu hrbit hřbet, šaškovskou úlisnost, rezignaci na každé vzepnutí, na každou vzpouru."
Vím, že manžel měl k českému národu velký obdiv. Snad i proto, že jeho historii viděl jako opakující se martyrium, které začalo u Bílé hory. Ale je pravda, že citovaný švejkovský rys mu velmi vadil, dráždil jej.
A vaše děti, zdají se vám být více Čechy, Italy, či snad Siciliány?
K úvahám o nějakém národním charakteru mě nepřimějete, vždyť Magická Praha je právě o prolínání kultur. Ostatně syn Alessandro žije a pracuje ve Stockholmu. Dcera Milena je v Praze nyní poprvé. Vzala jsem si ji s sebou, abych návštěvu Violy, kterou můj manžel miloval a vysnil si ji jako místo svého pražského návratu, vůbec unesla.
- pondělí 16. listopadu 1998
