RECENZE Ejzenštejn v Guanajuatu: Amadeus, který měl rád muže. Autor Křižníku Potěmkin ve filmu

Po slavnostní premiéře na festivalu Mezipatra vejde do českých kin film Ejzenštejn v Guanajuatu, v němž britský provokatér Peter Greenaway odhaluje umělecké postupy svého ruského předchůdce – ale hlavně jeho homosexualitu.

Právě zjevné zacílení na intimní život slavného tvůrce Křižníku Potěmkin zjevně vadí Rusku, které prý váhá nad pokračováním plánované série, ač na prvním snímku se podílelo stejně jako Mexiko, Finsko, Belgie, Francie či Nizozemsko, kde Greenaway žije. A jakkoli ruská cenzura homosexuality je prostě scestná, film o Ejzenštejnově mexické epizodě ji nemůže nechat v klidu, jestliže zcela nepokrytě zdůrazňuje milostné setkání dvou mužů.

Výstřední Ejzenštejn, kterého ztvárnil finský hrdina seriálu Spirála Elmer Bäck, a jeho distingovaný průvodce v Mexiku, jehož představuje Luis Alberti, samozřejmě i konverzují. Rudá revoluce a katolická církev, Majakovskij i Chaplin, Joyce, Einstein, Stalin, Freud; vše, čím svět na přelomu 20. a 30. let žil, tu najde svůj otisk.

Leckdy zábavný, neboť Bäck hraje Ejzenštejna v bílém obleku jako mix ruského šlechtice a Formanova Amadea, zlobivého génia se zálibným sklonem k přemrštěné exhibici. Ale především se příběh vyznačuje mimořádně četným výskytem penisů na metr filmového pásu, od prvního sprchování mezi zrcadly až po sexuální akty obou hrdinů. Občas mizí hranice, kde se ještě předvádí Ejzenštejn a kdy už sám Greenaway.

Ejzenštejn v Guanajuatu

60 %

Mexiko / Nizozemsko / Finsko / Belgie / Francie, 2014, 105 min

režie: Peter Greenaway

hrají: Elmer Bäck, Stelio Savante, Lisa Owen, Maya Zapata, Luis Alberti, Rasmus Slätis, Jakob Öhrman

Kinobox: 63 %

IMDb: 6.3

Rozhodně nenatočil tradiční životopis, spíš operetní grotesku proloženou temnějšími tóny i manýristickými schválnostmi. Pojme jak westernově zaryté tváře pod sombrery a la Limonádový Joe, tak úryvky z děl ruského klasika vkomponované do děleného obrazu.

Jako vždy režisér vynalézavě pracuje s hudbou a se střihem vystihujícím jeho víru, že souvislé vyprávění nudí, znovu fascinuje výtvarnou stránkou, počínaje symbolikou smrti v mexickém folkloru a konče rudou vlaječkou rozverně vetknutou do hrdinových nahých půlek. Jenže postupně sílí dojem, že tvůrce nejvíce zajímají právě a pouze stylizované výjevy na bílém prostěradle.