V Giselle choreograf zpracoval tragický životní příběh primabaleríny Olgy Spesivcevové - hýčkané představitelky role Giselle, která emigrovala z revolučního Ruska. Místo světové kariéry však na ni čekalo jen krátké období slávy vykoupené duševní chorobou a dvacet let prožitých v sanatoriu pro choromyslné.
Co vás na osudu této primabaleríny nejvíc přitahovalo?
Možnost ponořit se do fantastického světa šílenství. Pro mě šílenství neznamená klinický stav, popis choroby, ale svět představivosti, který není normální člověk s to pochopit.
V osudu Spesivcevové je ukryto také téma umělce, který se musí vyrovnat se společensky nepříznivými podmínkami. Je to i vaše osobní téma?
Můj vztah k moci má svou vlastní historii. Můj soubor vznikl ještě před perestrojkou a prožili jsme opravdu těžká období. Na jednu stranu jsme zaznamenali tvůrčí vzestup i popularitu a na druhou stranu jsme pořád bojovali, abychom prosadili nové formy a myšlenky. Stále jsem naráželi na výtku, že neděláme dostatečně sovětské umění. Můj život je zajímavý tím, že jsem se z baletního disidenta náhle stal národním umělcem. Kdežto Specivcevová, to je skutečná tragédie umělkyně, která zaplatila nejvyšší cenu. Zažila krvavý teror v Rusku a to ji poznamenalo na celý život. Právě ono strašlivé napětí vyvolalo její duševní chorobu.
Komunismus vás připravil o řadu příležitostí. Uvažoval jste někdy o emigraci?
Mnohokrát. Zejména v době, kdy nebylo možné pracovat. Nicméně jsem rád, že jsem to neudělal, protože jsem zachoval své divadlo pro Petrohrad, kde jsem šťastný.
Jak se vašemu divadlu žilo? Byl to každodenní boj?
Ano, boj za duchovní chleba. Nemožnost realizovat své tvůrčí nápady, to byla někdy muka. Stálé půtky s cenzurou byly vyčerpávající. Nicméně nikdy jsem nedělal kompromisy. Proto můj soubor mohl rychle získat věhlas venku. Nemuseli jsme vymýšlet něco nového, protože všechny základy již byly položeny. Za každé politické situace je třeba zůstat věrný sobě a svému umění.
Zmínil jste nedostatek financí pro vaše divadlo, které by bez hostování v zahraničí nepřežilo. Jste hodně zklamaný ze současného vývoje?
Peníze jsou nesmírně potřebné, ale především na tvorbě závisí osud divadla. Finanční situace je pochopitelně složitá, protože naše inscenace jsou velice drahé, musíme být kokurenceschopní vůči předním evropských divadlům, která však mají milionové rozpočty. Na druhou stranu nás to nutí stále pracovat, každý rok musím vytvořit nové úspěšné představení. A to je dobře.
Není v tom nesvoboda, protože takto si nemůžete dovolit experimentovat?
Za všechno se musí platit. Ale je to cena za to, že mé divadlo existuje již sedmadvacet let a má úspěch ve světě. Mohu si dovolit kvalitní tanečníky, kteří neutíkají za lepším na západ. Mám ale plán na vybudování paláce tance v Petrohradu pro tři skupiny, které budou reprezentovat tři století ruského baletu. A právě ta třetí by měla fungovat jako laboratoř, v níž budou tvořit moji žáci. Těm se snad podaří udělat to, co já nestihnu. Těším se, že jim budu k ruce.
 Ruský choreograf Boris Eifman (19. října 2004) |
