Letos na jaře vyšel Dutkovi v nakladatelství Torst povídkový svazek Staženi z kůže ze tmy vycházíme, soubor textů vázaných ke komunistické éře v Československu.
Autor tu "jinými slovy" pojednával o tomtéž režimu a o týchž zločinech jako v debutu U útulku 5 (2003), v němž zbeletrizoval svoje husté dětské zážitky z 50. let. Naproti tomu děj svého zatím jediného románu Slečno, ras přichází Dutka umístil do Austrálie, kam Edgarova matka emigrovala a kde příští scenárista a spisovatel pobýval na konci 60. let.
Autorova novinka, kniha Záliv Osamění & Zapomenuté australské povídky, je tedy rozvinutím "protinožské" linie.
Na obalu nové knihy Dutka poskytuje základní informaci: "Možná je neuvěřitelné, že jsem tyhle zapomenuté povídky ze svého australského pobytu (1968-69) nosil pouze v hlavě - a přitom je nezapomněl. Nejen jejich obsahy, ale i styl, kterým jsem je před lety chtěl napsat. Tenkrát jsem neustále nosil u sebe Kerouakův Říjen v železniční zemi a taky jsem tak žil. Teprve když mě časopis Host požádal o vánoční povídku (Vánoční balíček) a poté Nakladatelství Listen o celou knížku, rozhodl jsem se, že povídky po těch dlouhých letech napíšu. A letos v Austrálii jsem je všechny napsal. Jenom Pštrosí tanec je z roku 1978."
Rozdrolené osamění
Název Dutkovy publikace je složený a taková je i kompozice svazku. Úvodní próza Záliv osamění by vzhledem ke své délce unesla i označení novela a není to pouze rozsah, čím se ostatním textům vymyká a tvoří samostatné, poněkud vychýlené slovo uvnitř knihy.
Příběh muže Charlieho, který před tíhou světa utíká do končin, jež mylně považuje za vylidněné, avšak náhle je konfrontován se zvláštním, nejasně uspořádaným společenstvím bizarních postav, nese v sobě prvky modelovosti, dokonce jakési blíže nespecifikované antiutopie, která zřejmě chce vyjádřit určité
společenské mechanismy.
Modelovostí má Záliv osamění poměrně blízko k některým číslům z paperbacku Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Krajina tu sice čitelně nese australské rysy, ale pozvolna zajíždí do postavení pouhé zadní kulisy k ději a srůst figur s prostředím se tak trhá.
Napětí a sugestivní tísnivost, jež zdobí Záliv osamění v jeho zhruba první polovině, bohužel slábnou, protože Dutka nemá svůj model-příběh myšlenkově dotažen. Sice výborně evokuje "vstupní" rozpoložení hlavní postavy a sytě charakterizuje ony bytosti, mezi něž je Charlie nečekaně vklíněn, avšak zápletka se mu počne drolit, figurami svéhlavě posunuje až k rozpačitému, bezradnému konci, v němž autorovi navíc změkne jazyk i styl.
Zatímco v úvodu Zálivu osamění Dutka dokáže čtenáře uhranout výtečnými popisy typu "obešel vodou skálu, která ho jako mohutný paraván oddělovala od dlouhého pobřeží", v závěru povídky se objevují i takovéhle přimatlané věty: "Tančili líčko na líčko. Charlie opět zalitoval, že nebude mít vzpomínku na toto místo spojenou s exotickou kráskou, která se k němu zrovna tak vilně tiskla."
Dlouhá destilace
Stylistický sešup či rozkmit je sice párkrát patrný i v druhé části knihy, v Zapomenutých australských povídkách, k nimž spisovatel do závorky připojil podtitul Mému beatnickému mládí, nicméně těchto jedenáct relativně krátkých textů tvoří soudržný a v zásadě kvalitní povídkový celek.
Jako kdyby Dutka tyto příběhy nestačil zkompromitovat chatrnou "nadstavbou". Uplatnil v nich svoji největší přednost: umění hutné, pevné imprese, schopnost rychle charakterizovat postavu a vstoupit do její duše, vykreslit situaci a vytěžit z ní nenásilné poselství.
Podtitul Mému beatnickému mládí má význam zcela okrajový, roli hodně osobně zacílené poznámky, neboť Zapomenuté australské povídky nemají vzpomínkový ráz a beatnici se v nich vyskytují ve stopovém množství. Na některé z těch australských venkovanů a pěšáků, jimiž Dutka prózy zalidnil, prozradí jejich český původ, ale primárně to ani náhodou nejsou příběhy o emigrantech a exilu, natož o politice; ústředními tématy jsou láska, osamělost, solidarita, naděje, iluze, pomíjivost, pohyb v kruzích.
Mám za to, že Edgar Dutka umělecky dosud nepřekročil svůj debut U útulku 5, že Státní cena za literaturu mu byla udělena vlastně ex post - za román, jenž prvotinu "pouze" jako by stvrdil, a proto se pocty dočkal za ni. Zmiňuji to zde proto, že některé povídky z nynějšího svazku - konkrétně Autobus do Wollongongu, Valčík na rozloučenou či Cal jako Colin - lze přiřadit k tomu vůbec nejlepšímu, co Dutka doposud publikoval.
Dá se nad nimi podotknout, že je beztak úžasné, když některé vjemy a nápady v člověku tak dlouho dlí a udržují si v sobě potenciál k umělecké výpovědi a tento potenciál se potom, třeba i po desetiletích, jako tomu bylo v případě Dutky, dobře naplní. Aby se tak stalo, je k tomu nutné mít talent, vůli, ale i svého druhu štěstí. K němu patří i možnost návratu na místo činu. Bez nového pobytu v Austrálii by Edgar Dutka ty dávno vymyšlené příběhy z hlavy na papír nejspíš nedostal.
EDGAR DUTKA: Záliv Osamění & Zapomenuté australské povídky
Listen, Jihlava 2007, 144 stran, doporučená cena 195 korun
Hodnocení MF DNES: 60%
