Ve Skepticích a těšitelích z roku 1964 rozebíráte i termín midcult od Dwighta MacDonalda. Je to kultura, která podléhá požadavkům publika stejně jako masová (masscult), ale naoko své uživatele zve k hlubokému kulturnímu zážitku. Nezdá se vám, že v současné "globální kultuře" se rozdíly mezi midcult a masscult ještě více stírají?
Samozřejmě, ta moje kniha je zastaralá, celé panorama masové kultury a komunikace se zásadně změnilo. V šedesátých letech přišli Beatles a jeden můj přítel, skladatel soudobé vážné hudby, mi říkal: Oni Beatles na mě vlastně pracují, připravují obecenstvo i k vnímání mé hudby. A já odpověděl, že je to i naopak, že Beatles jistě nejsou takoví ignoranti, aby nevěděli, jak zajímavé věci se vedle nich dějí v takzvané vážné hudbě. A opravdu - přišly rockové koncerty, kde jste si nebyli jisti, zda jde o populární muziku, či naopak avantagardu, experiment. To byl zlomový bod a nejen v muzice, ale i v literatuře, ve výtvarném umění. Vezměte si pop-art. Obrazy Roye Lichtensteina si užije čtenář komiksů i poučený literární kritik. V literatuře mohl McDonald mluvit na jedné straně o Joyceovi a na druhé straně právě o komiksové literatuře a mezitím nalézal svůj midcult, reprezentovaný pro něj například Maughamem či pozdním Hemingwayem. Jenže mezitím přišly knihy, které by šly nazvat midcultem, pokud by zároveň neobsahovaly experimentální postupy, například proud vědomí.
Sledujete toto stírání hranic s obavou, či s nadějí?
Po pravdě řečeno mě teď nejvíce zajímá to, jak se tato skutečnost projevuje mezigeneračně. Dnes jsou otcové i dědové ochotni přijmout to, s čím přicházejí jejich děti a vnuci. Picasso provokoval a teprve další generace jej akceptovala. Tento souboj mezi generacemi, podle mě souboj zdravý, se dnes ztrácí. Propast mezi objevným a o obecně přijatelným mizí. A to považuji za skličující a nebezpečnou věc.
A co hnutí proti globalizaci, s kterým tady v Praze máme čerstvou zkušenost, to není generační spor?
Možná, ale jen do určité míry. Chybí mi zde ona čistota ideologického střetu. Na straně demonstrantů máte bývalé levičáky, nové pravičáky, zelené... A navíc, mnozí protestující jsou generačně starší než bankéři v oblecích.
Není tato antiglobalizační zmatenost svým způsobem projevem postmodernismu?
Postmodernismus je velmi pružné slovo, takže bychom je mohli použít i pro tuto situaci. Ale tady jde prostě o to, že už nemůžeme použít stará "historická" kritéria, abychom odhadli, co nového a zda vůbec něco může vzejít z tohoto hnutí. Alespoň já taková měřítka postrádám, takže se zdržuji soudů; nabízím jen své pocity, žádné velké teorie.
Teď mluvíte jen o oné globalizaci, nebo obecně přenecháváte vize mladším?
Pamatuji si, jak jsem skřípal zuby, když mi otec, když byl v mém věku, vysvětloval, kudy se svět ubírá. Nechávám své studenty, ať se víc snaží. Ostatně kdysi jsem řekl, že po padesátce se už člověk nemá moc do ničeho míchat.
Ale například k problematice internetu se pořád vracíte. Vztaženo teď k literatuře, co jí elektronická síť přináší?
Shodou okolností o tom budu mluvit při přebírání ceny Nadace Vize 97. V zásadě dvě věci. Internet jednak může texty fyzicky dostat k novým čtenářům. Já osobně nejsem fanoušek elektronických knih, ale mám okolo sebe mnoho lidí, kteří začali díky internetu, elektronickému publikování, číst věci, o které by předtím nezavadili. A za druhé, internet je demokratické médium, které dovolí "samizdatově" publikovat všem, kdo by jinak neměli šanci.
Samozřejmě, ta moje kniha je zastaralá, celé panorama masové kultury a komunikace se zásadně změnilo. V šedesátých letech přišli Beatles a jeden můj přítel, skladatel soudobé vážné hudby, mi říkal: Oni Beatles na mě vlastně pracují, připravují obecenstvo i k vnímání mé hudby. A já odpověděl, že je to i naopak, že Beatles jistě nejsou takoví ignoranti, aby nevěděli, jak zajímavé věci se vedle nich dějí v takzvané vážné hudbě. A opravdu - přišly rockové koncerty, kde jste si nebyli jisti, zda jde o populární muziku, či naopak avantagardu, experiment. To byl zlomový bod a nejen v muzice, ale i v literatuře, ve výtvarném umění. Vezměte si pop-art. Obrazy Roye Lichtensteina si užije čtenář komiksů i poučený literární kritik. V literatuře mohl McDonald mluvit na jedné straně o Joyceovi a na druhé straně právě o komiksové literatuře a mezitím nalézal svůj midcult, reprezentovaný pro něj například Maughamem či pozdním Hemingwayem. Jenže mezitím přišly knihy, které by šly nazvat midcultem, pokud by zároveň neobsahovaly experimentální postupy, například proud vědomí.
Sledujete toto stírání hranic s obavou, či s nadějí?
Po pravdě řečeno mě teď nejvíce zajímá to, jak se tato skutečnost projevuje mezigeneračně. Dnes jsou otcové i dědové ochotni přijmout to, s čím přicházejí jejich děti a vnuci. Picasso provokoval a teprve další generace jej akceptovala. Tento souboj mezi generacemi, podle mě souboj zdravý, se dnes ztrácí. Propast mezi objevným a o obecně přijatelným mizí. A to považuji za skličující a nebezpečnou věc.
A co hnutí proti globalizaci, s kterým tady v Praze máme čerstvou zkušenost, to není generační spor?
Možná, ale jen do určité míry. Chybí mi zde ona čistota ideologického střetu. Na straně demonstrantů máte bývalé levičáky, nové pravičáky, zelené... A navíc, mnozí protestující jsou generačně starší než bankéři v oblecích.
Není tato antiglobalizační zmatenost svým způsobem projevem postmodernismu?
Postmodernismus je velmi pružné slovo, takže bychom je mohli použít i pro tuto situaci. Ale tady jde prostě o to, že už nemůžeme použít stará "historická" kritéria, abychom odhadli, co nového a zda vůbec něco může vzejít z tohoto hnutí. Alespoň já taková měřítka postrádám, takže se zdržuji soudů; nabízím jen své pocity, žádné velké teorie.
Teď mluvíte jen o oné globalizaci, nebo obecně přenecháváte vize mladším?
Pamatuji si, jak jsem skřípal zuby, když mi otec, když byl v mém věku, vysvětloval, kudy se svět ubírá. Nechávám své studenty, ať se víc snaží. Ostatně kdysi jsem řekl, že po padesátce se už člověk nemá moc do ničeho míchat.
Ale například k problematice internetu se pořád vracíte. Vztaženo teď k literatuře, co jí elektronická síť přináší?
Shodou okolností o tom budu mluvit při přebírání ceny Nadace Vize 97. V zásadě dvě věci. Internet jednak může texty fyzicky dostat k novým čtenářům. Já osobně nejsem fanoušek elektronických knih, ale mám okolo sebe mnoho lidí, kteří začali díky internetu, elektronickému publikování, číst věci, o které by předtím nezavadili. A za druhé, internet je demokratické médium, které dovolí "samizdatově" publikovat všem, kdo by jinak neměli šanci.
 Umberto Eco. |
 Umberto Eco. |
 Umberto Eco. |
