V jednom z rozhovorů, které tak nerad poskytujete, jste řekl, že dobrá komedie je produktem nepřetržité nudy. Vy se nudíte?
V dnešní době už je to těžší. Všichni mají kolem sebe počítače, mobily, takže člověk vlastně nemá moc příležitostí, aby se nudil. Jenže nuda je pro dobrý humor opravdu důležitá.
Takže žádné stresy a termíny.
Přesně. Takovým způsobem dobrý vtip nikdy nevymyslíte.
Co tedy z člověka dělá dobrého komika?
Nesmíte přemýšlet nad tím, jestli jste dobrým komikem. Jediné, nad čím přemýšlíte, je publikum. Komik musí pochopit, jak ho správně zabavit. Položit si otázku – rozesměje tohle i další lidi kromě mě? Když stojíte na jevišti před stovkami lidí, tak nemáte čas hodnotit sám sebe. Veškerá vaše pozornost patří jen a jen jim.
Takže vaší cestou k divákovi je pouhopouhý pocit.
Musíte se na lidi napojit. Pochopit, jak se cítí, v jaké jsou situaci. Jakmile se vám to povede, je napůl vyhráno.
Nakonec tedy show utváří divák. Není jen pasivním pozorovatelem Dylana Morana.
Ano, takto to u mě funguje. Potřebuji dělat humor pro lidi, jinak to nejde.
Není vám tedy ta obecně zažitá představa osamělého a nabručeného komika trochu protivná?
To mě už dávno nezajímá. Kašlu na to. Jsem tu, abych bavil lidi. Tečka.
Lidé si mnohem jednodušeji pustí někoho cizího k tělu, když ho vidí zranitelného, naštvaného.
Někdy se stane, že se s lidmi v rámci svého stand-upu ztotožňuji prostřednictvím trápení, jenže v další minutě jsem schopný se bavit o sexu, amnézii nebo o tom, že vám explodují boty.
Do Prahy míříte podruhé. Už dříve jste přirovnával české publikum k vašemu rodnému irskému. Máte k němu stále blízko?
Mám. Češi patří k národům, které nejsou na první pohled úplně lehce pochopitelné, což spoustu lidí znervózňuje. Myslím, že stejně jako z Britů by i z Čechů byli velmi dobří diplomaté.
Praha je jednou z vašich posledních zastávek před dvouměsíční pauzou. Do této chvíle jste byl téměř každý den v jiném městě. Co vás ještě drží na nohou?
Smích mých diváků a arašídy. Lépe to vystihnout nedokážu.
V jedné z epizod Black Books jste představili lízátko ze zmraženého červeného vína. Jak vás to napadlo?
Musím vás zklamat, ale to nebyl můj nápad. Kéž by byl můj, bohužel je dílem spoluscenáristů Kevina Cecila a Andyho Rileyho.
Takže jste ho sám nezkusil?
Znovu vás zklamu. Ne. Všechno to bylo jenom pro televizi.
