Prokázal to v Beethovenově Egmontovi, Mozartově Symfonii č. 40 a především ve Straussově básni Život hrdinův, skladbě vyžadující obrovské obsazení, které přesto produkovalo téměř komorně jemný a měkký zvuk.
Festival pod novým vedením očividně usilovně pracuje na svém image i dramaturgii, snaží se vtisknout programu jasné myšlenkové linie, aby nepůsobil jen jako shluk více či méně hvězdných jmen – pouze tak může hodit rukavici spíše univerzálně působícímu Pražskému jaru. Samozřejmě i za předpokladu, že neustane příliv financí od generálního partnera.
Ostatně všechny české pořadatele Dvořákova Praha trumfla, když jako první dostala po dlouhé době do Česka „pianistu století“ Krystiana Zimermana, který dle očekávání podal nejsilnější výkon z celé přehlídky. K nejlepším nápadům patří i cesty na místa spjatá s Antonínem Dvořákem, kterých je dost, takže cyklus Festivalová ouvertura jistě nějakou dobu vydrží. Anebo komorní řada, stmelená osobou předního interpreta-kurátora. Jako první si tuto roli vyzkoušel cellista Jiří Bárta. Bude hodně záležet na tom, koho se podaří získat v dalších letech, kudy se bude série ubírat a jestli přivede skutečné špičky současné klasiky. Takové, jako je soubor Vídeň-Berlín, složený z členů dvou slavných orchestrů. Přivezl spíše odlehčenější program, ale předvedl, že muzicírovat se dá spontánně a současně přesně an kultivovaně.
Potrava pro komiky
V jádru záludnou otázku, co vlastně dělat s Dvořákovým jménem v názvu, letos pomohl zodpovědět čerstvý nahrávací projekt České filharmonie, která ho může propagovat i v rámci festivalu, a ještě představit některé interprety na počátku kariéry. Jestli se někdo z nich po letech vrátí jako hvězda formátu Zimermana, je jiná věc.
Závěrečný koncertDvořákova Praha 22. září 2014 Izraelská filharmonie, dirigent Zubin Mehta |
I géniové nějak začínali a není divu, že pozdní premiéra Dvořákovy operní prvotiny Alfred v původní verzi, spojená s pořízením první nahrávky, vyvolala velký zájem. Byla spíše kuriozitou než uměleckým a životaschopným objevem, přesto jde o správný čin, zvlášť když různé jiné prvotiny jiných autorů jsou dávno k dispozici.
Některé mouchy by se však měly vychytat. Dvořákova Praha si zakládá i na společenské úrovni, ale proslovy před zahajovacím a závěrečným koncertem budou nutně vždy jen trapné. Zvlášť když vzletná slova a fanfáry ohlásí Zubina Mehtu a místo něj přijde napřed koncertní mistr. Takové scénky by skoro mohly být potravou pro komickou dvojici Igudesman & Joo, která svým humorem okořenila Rodinný den.
