Očekávání, jaká provázela Davida Garretta coby hosta koncertu České filharmonie a Jiřího Bělohlávka, byla naplněná jen zčásti. Německo-americký umělec, jenž na sebe upozorňuje vzezřením rockové hvězdy a různými projekty z pomezí žánrů, by snad na světové scéně mohl připomínat Nigela Kennedyho.
Jenže v ryze klasickém repertoáru mu chybí Kennedyho osobitost, jež přerůstala třeba až do vítané, protože diskusi probouzející provokace. Koncert pro housle č. 1 Maxe Brucha jakožto velký romantický kus je samozřejmě především velkou příležitostí pro předvedení techniky, energie a krásného tónu, což všechno Garrett umí, zvlášť když mu pomáhají jeho úžasné stradivárky. Přesto se toto vděčné a obehrané dílo dá hrát s mnohem s větší fantazií, když už ne provokativně.
Výraznější uměleckou stopu na festivalu zanechal hned další den třiadvacetiletý český houslista Jan Mráček, jenž se představil za klavírního doprovodu Lukáše Klánského v rámci Dne D, což je projekt, který formou kratších koncertů představuje mladé umělce. Mráček nemá housle, jež by samy o sobě zněly tak nádherně jako Garrettovy, ale přesto z nich ve skladbách Johannesa Brahmse, Antonína Dvořáka a především Fritze Kreislera dostal víc, protože se na ně nespoléhá, ale zapojuje i vlastní představivost.
Nicméně skutečně hvězdná smyčcová hodina udeřila v sobotu, kdy na koncertu Tonhalle Orchestra Zürich zahráli v Brahmsově Dvojkoncertu pro housle, violoncello a orchestr sólové party gruzínská houslistka Lisa Batiashvili a francouzský cellista Gautier Capuçon. Brahmsova skladba, kterou na rozdíl třeba zrovna od Brucha za vděčnou příliš označit nelze, byla v jejich podání mistrovskou ukázkou muzikantství a tvořivosti, které s nimi sdílel i orchestr s dirigentem Lionelem Bringuierem.
Klasik dostal na frak
Orchestr sám se uvedl skladbou soudobého autora Jörga Widmanna Con brio, vtipně a zábavně si pohrávající s motivy připomínajícími Beethovena, které doslova rozsekává různými nečekanými zvuky, jež připomínají třeba zasvištění rákosky. Klasik dostal na frak, ale v dobrém.
Lisa Batiashvili a Gautier Capuçon na Dvořákově Praze
Když Švýcaři po pauze zahráli Dvořákovu Osmou symfonii, nešlo nesrovnávat se čtvrtečním výkonem České filharmonie v Dvořákově Šesté symfonii, která následovala po Bruchově Houslovém orchestru. Curyšské těleso jistě patří k předním v Evropě, Dvořáka hraje přesně jako skoro se chce říct hodinky, s ohromnou intenzitou, která ale působila až přeexponovaně, na úkor měkkosti a svítivosti. Do jeho kovového zvuku se nešlo příliš zaposlouchat, tak třeba ve třetí větě nezněly melodie rozhodně „jemně, půvabně“, jak napovídá druhé slovo názvu věty Allegretto grazioso.
Byly časy, kdy zahraničním orchestrům, hostujícím na našich festivalech, stačilo hrát prostě naplno. Bez problémů přeskočily i v českém repertoáru první český orchestr, jedoucí nanejvýš na půl plynu. Ukazuje se, že jakmile Česká filharmonie skutečně „zabere“ a k tomu přidá své další, hlavně zvukové kvality, přeskočí naopak ona celou skupinu jinak kvalitních orchestrů. Právě takový dojem zatím na festivalu zanechává. A do budoucna to nemusí být zdaleka jen v českém repertoáru.
