Snímky kapely Kiss najdete ve fotogalerii.
Tu první, nazvanou stručně Kiss, napsal baskytarista Gene Simmons, který kapelu v roce 1973 zakládal společně s kytaristou Paulem Stanleyem.
Simmonsova autobiografická knížka vyšla v Česku v roce 2003. Na sklonku loňského roku se objevila mnohem obsáhlejší publikace Kiss: Bez masky, již dali dohromady publicisté Ken Sharp a David Leaf.
Čtenáře, který má rád celistvý "nerozkecaný" text, může tahle knížka utahat. Vyvalí se na něho masa vzpomínek a detailů, která by potřebovala více utřídit a zkrátit. Navíc se člověk musí smířit s odlišnými autorskými styly.
První část publikace obsahuje dříve nevydaný text z roku 1979 od Davida Leafa, kdy kapela těžila z první vlny kissmanie. Nadšený autor jde kapele na ruku. Na druhou stranu čtenář získá informace o zázemí Kiss, o posedlosti Simmonse sexem i hororem, jeho zálibě v různých monstrech či Batmanovi.
Simmons i Stanley přiznávají, že Kiss vznikli na základě jasných pohnutek: bavit lidi, balit holky a vydělat obrovské peníze. Politika nebo nějaká ideologie s tím neměla nic společného.
V hudbě Kiss šokovat neuměli, byť solidně zvládali rockové řemeslo. Chtěli, aby si jich lidi okamžitě všimli, a tak se začali líčit. Vymysleli si komiksové role. Simmons se stal démonem či upírem, který vyplazuje jazyk a chrlí krev, Stanley byl dítětem hvězd i playboyem, kytarista Ace Frehley mimozemšťanem a bubeník Petere Criss kočičím mužem.
"Já to považuji za určitou součást své osobnosti, která se takhle projevuje na pódiu. Prostě si můžu dovolit něco, co by člověk normálně na ulici nedělal," vysvětlil Simmons.
Do rozjezdu kapely investovali její členové všechno, navíc se obklopili lidmi, kteří jim věřili a finančně podpořili jejich show. Kiss si zamilovaly hlavně děti, k počáteční nelibosti rodičů. Pak si na ně Amerika zvykla. Kromě náboženských radikálů, kteří Kiss označili za zplozence pekla, čímž se kapele postarali o část reklamy.
"Kiss se stali rockovým cirkusem, zábavou pro celou rodinu. Rock vytvořil generační propast a Kiss ji přemostili," shrnul Simmons.
Druhá část knihy od Kena Sharpa přiznává, že v roce 1979 se začal kolos hroutit, mezi členy narůstaly rozpory, Kiss ztráceli jiskru a stávali se spíš kapelou pro děti. Na rozdíl od Leafa se Sharp rozepsal o skupině kritičtěji a přiblížil období, kdy se kolem Simmonse a Stanleyho střídali bubeníci či kytaristé.
Autor také zdůvodnil, proč se kapela rozhodla pro radikální změnu image a v roce 1983 odložila své masky.
Po krátkém hutnějším textu následují rozhovory se členy Kiss, které směřují k obnovení kapely (1996) ve "starých" maskách i v původní sestavě s bubeníkem Peterem Crissem a kytaristou Ace Frehleyem. Ostatně právě takhle, v éře oslnivého návratu, zažili Kiss a jejich pyrotechnickou show fandové v Česku.
Publikace Kiss: Bez masky je knížka spíše pro fanoušky, které zajímají detaily o vzniku jednotlivých písní i celých alb. Ostatně členové skupiny, producenti nebo manažeři komentují na polovině knihy, to je asi na 240 stranách, jednotlivá alba nebo nahrávky Kiss. Tato podrobná probírka a závěrečná část knihy skončí v roce 1998, kdy skupina vydala album Psycho Circuss.
Vedle dosažení všech pozemských rozkoší šlo Kiss také o hudbu. Kdo o tom pochybuje, kniha mu poskytne dostatek důkazů a nabídne postřehy dalších rockových hvězd.
"Kiss jsou hrdinové z komiksu kdežto já jsem fantom opery," říká Alice Cooper. Jistě, dílo by mohlo být stručnější, polemičtější, mělo vstoupit hlouběji do impéria Kiss a vyvarovat se gramatických chyb v překladu. Ale jako hutný archiv, ilustrovaný barevnými fotografiemi rockového monstra, které prodalo asi 80 milionů alb, lze tuto knížku přivítat.
