Zatím ten nejintenzivnější zažilo divadlo v úterý. V den výročí Sametové revoluce přišlo víc než sto lidí slavit právě divadlem. Tedy trilogií Perverze v Čechách, kterou otevřely před třemi lety Lásky jedné plavovlásky, následoval Cirkus Havel a uzavřelo čerstvě premiérované České moře. Pod všemi těmito inscenacemi je režijně podepsaný Vladimír Morávek.
První diváci přichází do Husy na provázku kolem půl dvanácté, začíná se přesně v poledne. Hrají se ovšem Lásky jedné tmavovlásky, neboť Anežka Kubátová, která dnes hraje Andulu, není blondýna ani náhodou. Forman začíná soudružským zasedáním, tancovačkou záložáků a bezradně vtipným pobíháním Roberta Mikluše v roli Mildy po dvou patrech scény – snaží se zhasnout opravdu všechna světla, aby se s Andulou mohl pomilovat potmě.
Lehko na duši
O přestávce se podávají jablka, všem je zatím lehko na duši. Druhá půle graduje až k srpnové invazi, ve finále zpívá Andrea Buršová českou hymnu, melodie je ovšem z hymny ruské. Podává se zelná polévka, lehko na duši už není tak beztížné. Ve foyeru se točí pivo, na Alžbětinské scéně hrají studenti výjevy z knihy Gottland, v hospodě se vede divadelní spor o smyslu českých dějin. Je krátce po čtvrté hodině odpoledne. A začíná Cirkus Havel.
Koláž z Larga desolata, Zahradní slavnosti, Dopisů Olze a Odcházení je čím dál tím méně zřetelná. Tam, kde ani poučený divák už není schopný vnímat děj a odhalovat, odkud se berou citace, přichází pro Morávka typické obrazy. Z velkých konví prší, diváci dostávají deštníky, v jednu chvíli jsou na scéně tři Václavové Havlové.
Na duši už není lehko ani náhodou, o přestávce se tvoří hloučky, které zahánějí chmury chleby s pomazánkou a cibulí. A má být ještě hůř. Stále ti samí herci, ale postav je za těch dosavadních sedm hodin strávených v divadle asi desetinásobek. České moře je neuchopitelné. Na jevišti se objevuje nafukovací bazén plný vody, každý má rukávky nebo plavací kruh, hranolky z MacDonaldu, zpívá Vašek Ceckář, popkuluta popírá kulturu. Tam, kde byly obrazy, není už ani formálně vůbec nic. Postavy, které dřív hrály paralelně po celé šířce jeviště jen stojí uvězněné v tom bazénku.
Těžko na duši
Na svačinu je pomazánka z cizrny. Na Gottland už jde jen zlomek diváků, ostatně Gottland jsme právě viděli, stejně slizký Gottland vídáme denně v televizi. Následuje závěr Cirkusu Havel. A pak po dalším pivu ve foyeru závěr Českého moře. Lehko nám nikdy nebylo. Když Lásky jedné plavovlásky skončily vpádem vojsk, když Cirkus Havel skončil temnou Ódou na radost, čím skončí České moře? Bezduchým Ceckářovým šalalalali?
A pak se to láme. Dosud byla hlavním skloňovaným slovem beznaděj, najednou se objevuje smrt. Komu bys zavolal, kdybys měl možnost posledního telefonátu, než to tady vybuchne? Přistihnu se, že v duchu volím mezi mámou a synem. Nemám komu zavolat, říká jedna z postav. Na jevišti je už hodinu stejný čas. A pak přijde resuscitace. Petr Jeništa, revizor, který byl obětí únosu tramvaje, se probere z kómatu a krajinu zalije moře. Nefalšované české moře.
Všichni se nadechneme. Všechny nás to očistí. Ve finále přijede labuť, na ní visí zpívající socha Svobody, nejdřív zpívá Michael Jackson, ale pak se ozve česká hymna. Tentokrát čistě. Tam, kde nevyhrála ruská vojska ani americký konzum, se z hlubin noří Václav. Nejdřív Havel a pak ten svatý. A pak se ještě hodinu tančí, hraje kapela z té vesnické tancovačky z Lásek jedné plavovlásky.
Večer uzavírá Perfect Day. A jako poslední přídavek Muchomůrky bílé. Po sametovém dni, kdy jsme si nejdřív všichni užili, a pak nás nechali zemřít, vycházíme do brněnské noci. Nad Petrovem svítá.
