Zatímco Trajkov tvrdí, že oslovuje volnými asociacemi hlavně divákovy emoce, Lokaj z výpovědí rekonstruuje historii, aby v ní hledal "současnou sebereflexi nás samých". Trajkova zajímal motiv zrady: "Udělal to, protože se ocitl sám. A jako vždycky se lidé víc zabývali podružnými maličkostmi, třeba vyšetřováním nápisu proti okupantům." Lokaj zase pátral, jak se díváme na obecnou kategorii hrdinství: "Anketa použitá v dokumentu proporčně odpovídá skutečnosti. V šumperském regionu opravdu přežívá postoj Praha měla Palacha, my Zajíce, ale hlavně tu kolem Zajícova jména panuje jakési mystérium, ohnivá, při doteku stále bolestivá hradba." Film cituje svědectví o bystrém, nekompromisním vůdci třídy, ale i profesory, kteří necítí provinění, že jeho činu nezabránili, či dobový posudek: Nemohu si ho vážit, odmítl posbírat papíry kolem domu.
Při natáčení zažili dokumetaristé kontroverzní situace. Někteří z přímých svědků odmítli vypovídat; mladším lidem legenda buďto nic neříkala, nebo pochybovali, že to stejně nemělo smysl. "Ten čin nebyl zbytečný," oponuje sochař Olbram Zoubek, jenž prý zásadně připomíná Palacha i Zajíce jedním dechem.
"Pořád žijeme v šedivé době a zapomínáme, co je černé a bílé." Režiséři slyšeli i dvojí církevní výklad Zajícova činu: Trajkov zažil výrok, že Zajíc nebyl dobrý křesťan, Lokaj kněze, jenž vidí rozdíl mezi sebevraždou a sebeobětováním.
Před třiceti lety, když se vrátil z Prahy ještě oněmělé sebeupálením Jana Palacha, napsal osmnáctiletý šumperský student Jan Zajíc ve svých verších "Pláču pro těch jednadvacet let". Ale také: "Nesnáším nečinnost; ta ubíjí."