Traduje se, že se na své role připravujete velice důkladně, máte pověst puntičkáře, s nímž se těžko vychází. Je to pravda?
Pověst, že jsem problémový, pochází od některých kolegů, několika režisérů a producentů. Myslím si, že nejvíce režiséry urazíte, pokud se s nimi dohadujete, přestože jsou spokojeni s vaším výkonem. Když jim tvrdíte - Ne, ještě to není ono. Nejste tam proto, abyste je poučoval, že něco není v pořádku.
Jak tedy s režiséry vycházíte?
Jedni režiséři mají rádi herce, druzí je tolerují. A ti se dělí na dvě skupiny: na ty, kteří chtějí být hercem překvapováni, a na ty, kteří chtějí mít kontrolu. Jako by herec byl dítě a režiséři jeho rodiče - Řekneme ti, co smíš dělat, uděláme tě krásným, budeš vynikající, ale řízení nech na nás. Řada herců včetně mě se s tím vyrovnala a naučila žít, umíme to s režiséry jako s námi naše manželky - Zlato, to byl přece tvůj nápad!
Uplatnil jste svou důkladnou přípravu i ve filmu Chladnokrevně? Z vašeho mafiána jde strach.
Znovu jsem si na videu pustil Renoirův film Pravidla hry z roku 1939, kde je i rozhovor s režisérem natočený čtvrt století poté. Říká tu, že pro vytváření postavy stačí dělat, co víte a jak ji chápete. Tak jsem se rozhodl, že ve filmu Chladnokrevně bude mou hlavní zbraní sex. Původně to byla role pro dvoumetrákového zápasníka. Přišli za mnou, protože hledali někoho, kdo umí zastrašit i bez svalů. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi viděl život ve vězení. Homosexualita a bisexualita tam byly úplně jiné. Neexistovala další možnost, žili tam jen muži. Uvědomil jsem si, že sex bývá používán nejen k lásce, ale i k nadvládě, síle. A řekl jsem si - S tím začnu.
Jak to přijali ostatní herci?
Věděl jsem, že Ed Burns, který hraje mého protivníka, je z velice slušné irské katolické rodiny a dá se snadno uvést ho do rozpaků. Připadá mi to kouzelné, dokonce se červená. S režisérem jsme se proto domluvili, že řadu scén nebudeme zkoušet, aby si Ed myslel, že po něm takzvaně „vyjíždím“. Myslím, že zprvu na to naletěl. Byla to legrace. Vzal jsem jeho ruku ve scéně, kdy mu čtu z dlaně, a hrál si s ní jako milenec. Kamery to snímaly a on byl značně nervózní. Lidé si prý mysleli, že mu zlomím ruku. Nikdy. To by bylo přesně proti smyslu Renoirových slov.
Podle čeho si vybíráte role?
Chci hrát a být v Los Angeles se svou rodinou. Scénáře ani role už mě moc nezajímají. Přeji si jen, abych se dostal mezi lidi, s nimiž toužím pracovat a které mám rád. Pokud všichni souhlasí, že při společné tvorbě zapomenou na vlastní ego, proč bych se nepřipojil? Srovnal bych to se zážitkem mé dcery v parku. Máme dva psy téhož pohlaví, kteří po sobě náruživě skákali. „Nejde jim o sex, ale o dominanci,“ řekla dcera moudře. Já přesilovou hru při práci nepotřebuji.
Řadu filmových scén vymýšlíte sám. Proč jste nezkusil i režii?
Zatím jsem si moc nevěřil a spíše jsem sám sebe cenzuroval. Ale mám knihu, k níž jsem zakoupil práva. Film podle ní budu režírovat. Je to Personal Injuries, první román Scotta Turowa. Ohromil mě. Není to obvyklý thriller plný triků, nýbrž studie profese právníků i soudců a s ní souvisejících příběhů. V postavě Robbieho Fevaera vytvořil Turow osobnost, kterou bych si rád zahrál. Je to arogantní, zákony neuznávající právník, přesto ho musíte milovat. A to je přesně to, co mě vzrušuje. Porozumění a odpuštění, jež jsou dědictvím lidského pokolení.
Herci jsou exhibicionisté. Vyžadují zájem veřejnosti, ale jen se stanou slavnými, utíkají před novináři a fanoušky. Proč?
Všichni vyžadujeme pozornost. Je to věc volby. Porozuměl jsem tomu už dávno. Může vás uspokojit vlastní tvorba, ale u mě jde ještě o něco jiného. Kdyby bůh řekl - Už nikdy nebudeš hercem, ale jazzovým muzikantem, vzal bych to. Okamžitě a rád! Herectví je mým nástrojem uměleckého vyjádření, malovat s ním nemohu a moc o něm nepřemýšlím. Na herecký exhibicionismus jsem se jednou ptal sira Oliviera. Odpověděl mi otázkou - Proč chlapče, proč to děláme? Chvíli bylo ticho. Pak dal obličej těsně k mému a opakoval - Proč, proč? Protože nás to uspokojuje! Byla v tom neobvyklá upřímnost. Andy Warhol věděl své, když řekl, že každý může být slavný nejméně patnáct minut.
Odkud sny o slávě pramení?
Ze současné kultury. Za mého mládí jsme se bavili s přáteli o tom, jestli už viděli nového Bergmana či Felliniho. Dnes se lidé ptají - Už jsi viděl šaty, co měla na sobě Cameron Diazová? Je to jiný svět. Podobné proudy byly ve filmu vždy, ale nové technologie je posunuly tak daleko, až to začíná být nechutné.
Sklízíte úspěch i doma?
Ne. Kdysi jsme se domluvili, že práci necháme mimo domov. Mám děti ze dvou manželství a žádné nezná všechny mé filmy. Dost zlé pro ně bylo, čím si kvůli mému jménu prošly v dospívání. Syn Jack rád hraje, píše, právě absolvoval filmovou školu, asi bude režisérem, ale já s tím neměl nic společného. Maxovi je osmnáct, začne studovat v září, miluje hraní, ale nevím, zda skončí jako herec. Nejstarší dcera také hrála, fotografovala, teď chce být spisovatelkou. Mladší dceři je devatenáct, ta se za naši profesi stydí. Když ji chci pozlobit, řeknu jí umělkyně. Dobře maluje. Pak je tu Alexandra, té je patnáct a byla by dobrá striptérka. - To byl samozřejmě vtip. Je spíše akademická.
Co jste se od dětí naučil?
Dobrá otázka. Děti jsou nejlepší kritikové. Vůbec se nehlídají. Přátelé či manželka si uvědomují, že s vámi musí žít, snaží se vás šetřit, vědí, na který knoflík nesahat, aby vás nezranili. Ale děti s radostí mačkají právě ty knoflíky, aby vás vytočily. Jsou nesmiřitelné v hodnocení, nemůžete před nimi utéct. Tak se od nich stále učíte, u jídla, na cestách, a sám sebe poznáváte. Syn mě okřikl, když něco vyprávěl, a já ho nechtěně přerušil - Tati, ještě jsem neskončil. Ta večeře není o tobě, tak mě nech domluvit. V rodině denně poznáváte, že nikdo není výjimečný.
Dosud jste netočil s Milošem Formanem. Proč?
Známe se dobře, dokonce jsme měli jeden společný projekt. Ale jinak jsme se míjeli. Ani on, ani já nejsme součástí dnešní vlny akčních žánrů. Dlouho jsem s ním nemluvil, ale věřím, že to ani on nevzdává. Třeba ještě něco spolu uděláme.
Na Berlinale jste kritizoval válku v Iráku. Nelitujete toho?
Najednou se tiskovka o filmu posunula k politice, a na to jsem nebyl připraven. Můžete říci - Bez komentáře, nebo to, co právě cítíte, což vytrženo ze souvislostí může být zneužito. Nebylo to ode mě geniální. Ale nesouhlasím s Bushem, že jsme „supersíla světa s největším dopadem na takzvanou globální vesnici“. Nevěřím tomu. My Američané toho víme nejméně o jiných národech.
Na čem nyní pracujete?
Hraji s Johnny Deppem a Kate Winsletovou ve filmu Neverland, který brzy přijde do kin. A čeká mě snímek Runaway Jury, kde mám hrát s Johnem Cusackem, Genem Hackmanem a Rachel Weiszovou.
Pověst, že jsem problémový, pochází od některých kolegů, několika režisérů a producentů. Myslím si, že nejvíce režiséry urazíte, pokud se s nimi dohadujete, přestože jsou spokojeni s vaším výkonem. Když jim tvrdíte - Ne, ještě to není ono. Nejste tam proto, abyste je poučoval, že něco není v pořádku.
Jak tedy s režiséry vycházíte?
Jedni režiséři mají rádi herce, druzí je tolerují. A ti se dělí na dvě skupiny: na ty, kteří chtějí být hercem překvapováni, a na ty, kteří chtějí mít kontrolu. Jako by herec byl dítě a režiséři jeho rodiče - Řekneme ti, co smíš dělat, uděláme tě krásným, budeš vynikající, ale řízení nech na nás. Řada herců včetně mě se s tím vyrovnala a naučila žít, umíme to s režiséry jako s námi naše manželky - Zlato, to byl přece tvůj nápad!
Uplatnil jste svou důkladnou přípravu i ve filmu Chladnokrevně? Z vašeho mafiána jde strach.
Znovu jsem si na videu pustil Renoirův film Pravidla hry z roku 1939, kde je i rozhovor s režisérem natočený čtvrt století poté. Říká tu, že pro vytváření postavy stačí dělat, co víte a jak ji chápete. Tak jsem se rozhodl, že ve filmu Chladnokrevně bude mou hlavní zbraní sex. Původně to byla role pro dvoumetrákového zápasníka. Přišli za mnou, protože hledali někoho, kdo umí zastrašit i bez svalů. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi viděl život ve vězení. Homosexualita a bisexualita tam byly úplně jiné. Neexistovala další možnost, žili tam jen muži. Uvědomil jsem si, že sex bývá používán nejen k lásce, ale i k nadvládě, síle. A řekl jsem si - S tím začnu.
Jak to přijali ostatní herci?
Věděl jsem, že Ed Burns, který hraje mého protivníka, je z velice slušné irské katolické rodiny a dá se snadno uvést ho do rozpaků. Připadá mi to kouzelné, dokonce se červená. S režisérem jsme se proto domluvili, že řadu scén nebudeme zkoušet, aby si Ed myslel, že po něm takzvaně „vyjíždím“. Myslím, že zprvu na to naletěl. Byla to legrace. Vzal jsem jeho ruku ve scéně, kdy mu čtu z dlaně, a hrál si s ní jako milenec. Kamery to snímaly a on byl značně nervózní. Lidé si prý mysleli, že mu zlomím ruku. Nikdy. To by bylo přesně proti smyslu Renoirových slov.
|
Dustin Hoffman |
|
Dvojnásobný držitel Oscara za snímky Kramer versus Kramerová a Rain Man se narodil se v Los Angeles 8. srpna 1937. Herectví studoval v pasadenském Playhouse a v New Yorku, začínal u divadla. Na Brodwayi vzbudil pozornost režiséra Mika Nicholse, který mu nabídl hlavní roli ve filmu Absolvent, za niž byl Hoffman na Oscara nominován poprvé. Další nominace získal za filmy Půlnoční kovboj, Lenny, Tootsie a Vrtěti psem. |
Chci hrát a být v Los Angeles se svou rodinou. Scénáře ani role už mě moc nezajímají. Přeji si jen, abych se dostal mezi lidi, s nimiž toužím pracovat a které mám rád. Pokud všichni souhlasí, že při společné tvorbě zapomenou na vlastní ego, proč bych se nepřipojil? Srovnal bych to se zážitkem mé dcery v parku. Máme dva psy téhož pohlaví, kteří po sobě náruživě skákali. „Nejde jim o sex, ale o dominanci,“ řekla dcera moudře. Já přesilovou hru při práci nepotřebuji.
Řadu filmových scén vymýšlíte sám. Proč jste nezkusil i režii?
Zatím jsem si moc nevěřil a spíše jsem sám sebe cenzuroval. Ale mám knihu, k níž jsem zakoupil práva. Film podle ní budu režírovat. Je to Personal Injuries, první román Scotta Turowa. Ohromil mě. Není to obvyklý thriller plný triků, nýbrž studie profese právníků i soudců a s ní souvisejících příběhů. V postavě Robbieho Fevaera vytvořil Turow osobnost, kterou bych si rád zahrál. Je to arogantní, zákony neuznávající právník, přesto ho musíte milovat. A to je přesně to, co mě vzrušuje. Porozumění a odpuštění, jež jsou dědictvím lidského pokolení.
Herci jsou exhibicionisté. Vyžadují zájem veřejnosti, ale jen se stanou slavnými, utíkají před novináři a fanoušky. Proč?
Všichni vyžadujeme pozornost. Je to věc volby. Porozuměl jsem tomu už dávno. Může vás uspokojit vlastní tvorba, ale u mě jde ještě o něco jiného. Kdyby bůh řekl - Už nikdy nebudeš hercem, ale jazzovým muzikantem, vzal bych to. Okamžitě a rád! Herectví je mým nástrojem uměleckého vyjádření, malovat s ním nemohu a moc o něm nepřemýšlím. Na herecký exhibicionismus jsem se jednou ptal sira Oliviera. Odpověděl mi otázkou - Proč chlapče, proč to děláme? Chvíli bylo ticho. Pak dal obličej těsně k mému a opakoval - Proč, proč? Protože nás to uspokojuje! Byla v tom neobvyklá upřímnost. Andy Warhol věděl své, když řekl, že každý může být slavný nejméně patnáct minut.
Odkud sny o slávě pramení?
Ze současné kultury. Za mého mládí jsme se bavili s přáteli o tom, jestli už viděli nového Bergmana či Felliniho. Dnes se lidé ptají - Už jsi viděl šaty, co měla na sobě Cameron Diazová? Je to jiný svět. Podobné proudy byly ve filmu vždy, ale nové technologie je posunuly tak daleko, až to začíná být nechutné.
Sklízíte úspěch i doma?
Ne. Kdysi jsme se domluvili, že práci necháme mimo domov. Mám děti ze dvou manželství a žádné nezná všechny mé filmy. Dost zlé pro ně bylo, čím si kvůli mému jménu prošly v dospívání. Syn Jack rád hraje, píše, právě absolvoval filmovou školu, asi bude režisérem, ale já s tím neměl nic společného. Maxovi je osmnáct, začne studovat v září, miluje hraní, ale nevím, zda skončí jako herec. Nejstarší dcera také hrála, fotografovala, teď chce být spisovatelkou. Mladší dceři je devatenáct, ta se za naši profesi stydí. Když ji chci pozlobit, řeknu jí umělkyně. Dobře maluje. Pak je tu Alexandra, té je patnáct a byla by dobrá striptérka. - To byl samozřejmě vtip. Je spíše akademická.
Co jste se od dětí naučil?
Dobrá otázka. Děti jsou nejlepší kritikové. Vůbec se nehlídají. Přátelé či manželka si uvědomují, že s vámi musí žít, snaží se vás šetřit, vědí, na který knoflík nesahat, aby vás nezranili. Ale děti s radostí mačkají právě ty knoflíky, aby vás vytočily. Jsou nesmiřitelné v hodnocení, nemůžete před nimi utéct. Tak se od nich stále učíte, u jídla, na cestách, a sám sebe poznáváte. Syn mě okřikl, když něco vyprávěl, a já ho nechtěně přerušil - Tati, ještě jsem neskončil. Ta večeře není o tobě, tak mě nech domluvit. V rodině denně poznáváte, že nikdo není výjimečný.
Dosud jste netočil s Milošem Formanem. Proč?
Známe se dobře, dokonce jsme měli jeden společný projekt. Ale jinak jsme se míjeli. Ani on, ani já nejsme součástí dnešní vlny akčních žánrů. Dlouho jsem s ním nemluvil, ale věřím, že to ani on nevzdává. Třeba ještě něco spolu uděláme.
Na Berlinale jste kritizoval válku v Iráku. Nelitujete toho?
Najednou se tiskovka o filmu posunula k politice, a na to jsem nebyl připraven. Můžete říci - Bez komentáře, nebo to, co právě cítíte, což vytrženo ze souvislostí může být zneužito. Nebylo to ode mě geniální. Ale nesouhlasím s Bushem, že jsme „supersíla světa s největším dopadem na takzvanou globální vesnici“. Nevěřím tomu. My Američané toho víme nejméně o jiných národech.
Na čem nyní pracujete?
Hraji s Johnny Deppem a Kate Winsletovou ve filmu Neverland, který brzy přijde do kin. A čeká mě snímek Runaway Jury, kde mám hrát s Johnem Cusackem, Genem Hackmanem a Rachel Weiszovou.
 Fotografie z filmu režiséra Jamese Foleyho Chladnokrevně. |
