Duchovenstvo se filmem cítilo dotčeno, ale jiní mohou z příběhu, v němž se jeden ze školáků stane režisérem, vyčíst zcela odlišné poselství - čím horší výchova, tím lepšího umělce může zrodit.
Navíc Almodóvara tu nezajímá tuctová společenská vzpoura, nýbrž soukromá vášeň, jejíž viníci i oběti si postupně navzájem vyměňují role.
Nemá smysl popisovat složitou stavbu, falešné stopy a skoky v času, prvky "filmu ve filmu" odkazující přímo k ději i k autorově posedlosti kinematografií.
Podstatné je, že navzdory mnohostranné rafinovanosti si Špatná výchova udržuje napětí hodné detektivky a že citlivé látky nezneužívá k hrubým efektům.
Nepotřebuje názorné ukázky zvrhlých nechutností spojených se školáky - jen je naznačí v průzračně nadsazeném růžovo-černém kýči ze školního výletu se sladkobolnou písní.
Zajímají ji spíše důsledky minulosti, otisk úsloví "mladé hříchy mají dlouhé stíny" v jediné větě adresované knězi: "Ještě cítím knoflíky vaší sutany na páteři."
Navenek sice Almodóvar nepoužívá tolik hravých a shazujících kudrlinek jako v předchozích dílech - výjimkou je názorná triková ilustrace slov "pramínek krve rozdělil mé čelo".
Zpětně může film působit i trošičku monotónně, neboť na rozdíl od minulých "ženských" filmů je Špatná výchova hlavně mužskou záležitostí.
Ale to, co činí Almodóvara nezaměnitelným, zůstává na svém místě. Opět si vykračuje napříč žánry s pobavenou drzostí velkoměstského hejska i přepjatou citovostí dítěte.
Opět kříží křiklavé melodrama s bizarní romancí, drsný thriller s barvičkami retrostylu a černý humor kdykoli s čímkoli. Jestliže klíčového hrdinu představí coby herce z "nezávislého divadla Čmelák", kde to dotáhl až k představení jménem Bomba, v jediné mistrovské zkratce sdělí charakter ctižádostivého ztroskotance i vlastní vztah k umění, jež si musí vypomáhat berličkami "nezávislosti".
Špatná výchova je však především filmem o stravující lásce. A je lhostejné, který z jejích druhů režisér sleduje. Cokoli se odehraje mezi dvěma lidmi, je Almodóvarovým hřištěm na pomezí nebe i pekla.
